Zápisky ze světové války č. 17; František Řezáč, Tábor

1914

Dne 16. srpna jsme měli přísahu v Praze v ležení v 9 hod. Ve 12 hodin jsem dostal telegram, že přijede žena. Ve 1 1/2 hod. jsme šli, já a Václav a Noska na dráhu. Já jsem tam zůstal až do 10 hodin a ona nepřijela, poněvadž vlak od Tábora žádný nepřijel jenom od Benešova. Pak jsem jel elektrikou až k Prašné bráně a tam už č. 11 nejela, tak jsem šel domu. Ale měl jsem společnici nějakou paní, jela z Benešova od muže, tak jsem jí nes hocha až k domu u Akademie na Letné. Přišel jsem domů až o půl noci. Dne 17. srpna ráno sem přijela manželka a byla zde přes celý den. Od poledne jsme šli do Prahy a pršelo, tak jsme promokli. Večer jsme jeli na noclech na Letnou do hotelu ?Kocrner? Ráno dne 18. srpna jsme šli na dráhu a manželka jela v 6 1/4 hod. domů. Večer jsem byl u strýčka a když jsem mu říkal, že jedu do války, tak plakal a koupil mně půl litru rumu jam. a 2 litry piva. Domů jsem přišel v 11 hod.

Dne 19. srpna jsme vyjeli z Prahy, po cestě bylo jídlo a pití dost. V Olomouci jsem byl s Julkou Vojtovou z Čelkovic a viděl jsem tam první raněné. Dne 20. srpna jsme přijeli do Krakova ráno v pět hodin. Pak jsme vyjeli v 8 hod. a přijeli jsme do ?Tornova (Tarnów-PL)? v 10 hod. Když jsme jeli z Tornova do ?Řešova (Rzieszow-PL)?, bylo zatmění slunce v 1 hod. odpoledne. V Řešově jsme menažili ve 3/4 na 3 h. a vyjeli jsme ve 4 hod. z Řešova na hranice a čekali jsme u Řešova na hranicích v poli od půl páté do 8 hod. večer.

Pak jsme jeli dále a ráno dne 21. ráno jsme přijeli do ?Radimi? a tam jsme vykládali a šli jsme na místo vzdálené 3 hod. v prachu a horku do vsi ?Barice?; přišli jsme tam ve 12 hod. a hned jsme stavěli celty. A pak menáželi ve 2 hod odpo po menáži jsme stavěli zas a já byl přidělen na noční práci do pekárny. Dne 22. srpna v neděli jsme měli ?pekereifrei?, taky jsme měli pivo, posílal jsem Toničce lístek a bylo mě smutno. Dne 23-24 jsme měli ?pereifrei?. Z 23. na 24. srpna jsme pekli bílé pečivo pro štábní důstojníky na 500 kusů a vánočky. Stále vzpomínám na moji Toničku a děti a je mi moc smutno a stýská se mi po nich.

Pak jsme se přestěhovali do ?Mukačova? na cestu onu budu dlouho pamatovat. Jeli jsme celou noc a celý den. Pak jsme pekli celou noc a ráno jsme jeli zase pryč a sice do ?Lipska (Lipsko u Narol-PL)? a to píši na silnici při ?? a čaji. Zase vzpomínám na moji rodinu. Již jsme viděli 9 padlých koní. Dále následovalo 5 koní a 2 vojáci. Když jsme přišli k samým hranicím do vsi ?Belzec (Bełżec-PL)? (ve 2. sv. v. první vyhlazovací tábor, pozn. ed.), která byla celá vypálena od kozáků i nádraží, stáli jsme tam od 2 hod. do 10 hodin večer. Poněvadž tam byl tak velký nával, že jsme nemohli se hnout! Tam jsme viděli přes 300 infanterie ruských vojáků zajatců. Jeden chtěl utéct, tak jej hned střelili. To bylo první místo bitevní.

Na nádraží ještě doutnali zásoby uhlí. Též vezli na večer raněné z bojiště kozáky, vojsko pěší naše i ruské, u nádraží byl jeden mrtvý, byl třikrát střelen. To jsem byl jako když se mi zdá, ani jsem věcím, které jsme viděl, nechtěl uvěřit. Zbraně ruských zajatců vezli na 4 vozech. Jedu kopí kozáků jsem viděl a hned mi bylo špatně, bylo asi 3 metry dlouhé. Když jsme mluvili se zajatcema, naříkali si na naši jízdu. Ta že dělá divy v jejich vojsku, že rozseká celé oddíly na kousky. Přijeli jsme v sobotu 29. srpna do vsi ?Lojubice (Lubycza Królewska-PL)? též vypálené, kde kozáci přepadli naši 26. a 6. divizi. Z jedné uherské divise přišel k nám večer jeden voják, který zbyl.

Z druhé divise zastřelili 4 vojáky. Z pátku na sobotu jsme spali s Václavem na voze na ovse. S nim jezdím stále na jednom voze. Ráno jsem šel do pekárny na ranní kupli. Toto píši při hřmění děl. Druhý den v Ljubici jsem zase v pekárně, zase děla hřímají. Byli zde vojáci od pluku č. 75 a 35 a vyprávěli nám, jak byla země brána naše v ohni, že Rusové ustoupili daleko do Ruska. Dodělávám práce a pojedem přes hranice do Ruska. Vyjeli jsme z Ljubice města, kde byli uložení ranění vojáci, ale taková spousta, že leželi po vsi na zemi na vozech, nosítkách, vůbec kam jsme se podívali. Též jsme potkávali ruské zajatce i ruské raněné vojsko.

Tam jsme se srazili s Terezínským plukem dělostřeleckým, kteří jeli ze Srbska nám ku pomoci. Ve vsi Ljubici byl pohřeb 3 vojáků našich na hřbitově, hodili je tam v pláštích bez rakví. Pak jsme přijeli do vsi ?Machnov (Machnów-PL)? v 6 h. večer. Hned jsme stavěli stany a v noci jsme pekli v každém stanu 400 vek, ve 3 h ráno museli být hotové a v 9 jsme začali mísit. Odjeli jsme pryč v 5 hod. ráno v pondělí dne 31. srpna a jeli jsme směrem k hranicím. Hranice jsme překročili za provolání sláva a na zdar. Přijeli jsme k strážnici ruských pohraničních kozáků opuštěné a vše jsme prohledávali. Přijeli jsme do první vesnice ruské ?Jarčov (Jarczów-PL)?. Tam jsme se ubytovali.

Jak jsme tam přijeli našel jeden náš voják všechnu výzbroj svého bratra v bramborách, měl smutné potěšení. Tam byla voj. nemocnice raněných, též tam byli i ruští vojáci ranění zajatci. Jak jsme postavili hned jsme pekli, tak, že jsme pracovali v jednom kuse 36 hod. a byli jsme moc udřeni. Večer když jsme usnuli, byl alarm v 9 hod. Okolo vozů se rozestavili a čekali jsme na kozáky, ale nepřijeli. Usnul jsme na voze a spal jsem tam do 2 hod. ráno 1ho září až mě probudil déšť, pak jsem šel spát do stanu. Ráno jsem šel zase do pekrány. V přední frontě hořejí vesnice stále. Město ?Tomášov (Tomaszów-PL)? asi 2 km vzdálené hoří od včera večera, za námi hoří též jedna vesnice. Včera jsme spojily naše vojska s německými na celé frontě se střídají pluky v ohni.

U nás naši vojáci pohřbívají mrtvoly, které našli v jeteli a bramborách vedle nás. Jsou to uherští honvédi a náš pluk č. 88, kteří padli neb zemřeli následkem poranění. Dnes 1. září vedli okolo nás více ruských vyšších důstojníků s muzikou a červeným křížem. Jeden jenerál a ostatní důstojníci. Dne 2. září jsme se měli stěhovat, ale přišel rozkaz péci dále, neměli jsme žádnou mouku, tak jsme čekali, až ji přiveze transport. Zatím jsme se dívali na stěhování Rusů z vesnic, ve frontě šli s rancema a dobytkem a dětma.

Dnes dne 2. září jsme slyšeli zprávu, že naše armáda zajala 7000 Rusů, kteří neměli střelivo, je-li pravda, nevíme. Když jsme neměli z čeho péct chleba, v jednom stanu vařili švestkové knedlíky, bylo jich 208 kusů, byli dobré. V druhém stanu se peklo maso hovězí a vepřové a okurkový salát k tomu, ale aby o tom žádný vyšší nevěděl. Odpoledne jsem byl přidělen do chlebového stanu a tam jsme hráli karty. Pak při harmonice se tancovalo. Avšak karta se obrátila, když večer v 6 h. přivezli mouku a chtěli jsme péct, přišel rozkaz, abychom ihned jeli do vesnice ?Debuška (Dobużek-PL) 15 km vzdálené. Ihned se vše připravilo a v 9 večer jsme vyjeli z Jarčova po cestě písčité za slabého svitu měsíce. Přijeli jsme za ves spálenou ?Grudek (Gródek-PL)?. Tam jsme viděli věci vůbec neuvěřitelné.

Pod větrným mlýnem na levo jsme spatřili se černat něco, šli jsme tam se podívat, ale ihned jsme se obrátili a utíkali pryč. Spatřili jsme tam mrtvoly kladené vedle sebe a přikryté slámou a pískem, jenom nohy jim koukaly. Dále jsme přijeli při slabém světle měsíce na pole písčité, kde leželi mrtvoly vojska maďarského i ruského jako když se ovce vyženou na pastvu. V pravo vlevo v cestě, tak, že jsme se nemohli ani vyhnout, aby nebyla některá mrtvola přejetá. Zápach byl, že jsme nemohli dýchat. Kopy mrtvol byly naházeny a přikryty slamou a pískem v zákopech a vůbec všude kam jsme se podívali, bylo mrtvol a zbraní rozbitých. Padlo tam prý přes 4000 mužů. Každýmu ihned došel humor, žádný ani skorem nedýchal. Jeli jsme pak skrze les dlouhý asi 2 h., byla tma, tak, že jsme ani neviděli na cestu.

Když se rozednívalo, přijeli jsme do městečka ?Laščov (Łaszczów-PL)?, které bylo vypálené a nabité vojskem všeho druhu. Nad městečkem oním byl vrch, ve kterém byly ruské zákopy, ty podobaly se podzemním chodbám. My jsme tam hledali ostré patrony. Dne 3. záři asi v 7 hod. jsme přijeli na místo, kde byli ještě před 24ma hodinami rusové. Za půl hodiny bylo vše postavené a již se topilo v pecích a mísilo v troskách. Co toto píši lítá nad námi obrovská mračna havranů. Střílet dnes neslyšíme víc. Vesnice se jmenuje Debuška. V oikedbe ořušku vihýcu a břájaku su, že mají hlad, že nejedli již 4 dni a byl jich takový nával, že jsme se nemohli ubránit, aby nám nevzali chléb. P. šikovatel Trnka rozdal na 300 chlebů.

Dávali nám za ně až 6 K za veku, ale my nebrali nic. Až je pak odehnali bodákama na kveru. Máme zde na spěch, abychom nepřišli do pasti, poněvadž není zde bezpečno. Pojedem zase pryč. V 9 h. jsme šli spát a v 11 h. jsme vstávali a jeli na místo vzdálené 35 km do městečka ?Korzcov (Корчів-UA)?. Když jsme přijeli do vsi ?Vazalov (Wasylów-PL), tam jsme snidali asi v 10 h v pátek dne 5ho září. Odtuď jsme vyjeli po 1/2 hodinném ra?tu a přijeli jsme do Korzcova odpoledne asi ve 4 hod. Hned se pracovalo se stavěním stanů za pršky, která se podobala průtrži mračen. Pršelo celou noc, já byl na noční kupli. Vodu na chléb jsme nemohli dostat, tak jsme braly z potoka jaká to byla zkouška, to víme jenom my, poněvadž jsme byli udřeni a nevyspalí.

Upekli jsme taky málo, poněvadž bylo i dříví mokré, vše nám zmoklo i sláma ve stanech, kde jsme spali, šli jsme tedy spát k hospodáři do stodoly, bylo nás 6 mužů. Zde jsme se sešli s hotelierem z Protivínky u Bechyně. Menáž jsme již měli horší(Nad) Nežli jsme tam přijeli jsme překročili naše hranice z Ruska nad vesicí Vazalov. Odpoledne 5. září jsme skládali a v 6 večer jsme vyjeli z Korčova. Jeli jsme cestou hroznou, blátem a vodou a bažinami, pak přes město ?Uhnov (Угнів-UA)?, které jest bohužel na polské židy s kudrlinkami a dojeli jsme namísto v 5 h ráno v neděli a tam jsme snědli čaj a za čtvrt hodiny jsme měli vše postavené.

Jsem přidělen na práci denní. Vaříme si sami knedlíky se zelím. Jak se rozdednilo, již hřímala děla proti nepříteli a opačně. Na levém křídle nepřítel ustoupil a teď jdeme na pomoc středu, totiž ke Lvovu. Vesnice, ve které táboříme, jmenuje se ?Zinkovice (Синьковичі-UA)?. V 9 hod slyšíme střílet i z kverů. O 11 hodině byl alarm a všechno jsme strhávali a těsto dávali do pytlů, když to bylo hotové, přišel zas rozkaz péci dále, pracujem tedy dál, děla střílejí 1 1/2 hod. od nás stále. V půl jedné hodiny v neděli dne 6 září jsme vyjeli z místa zpáteční cestou a jeli asi hodinu, kde jsme seřazeni čekali na pece až upečou chléb, který byl vsazen, když tu pojednou vyšla rána z děla z lesa vzdáleném nejvíce 500 metrů a za ní jiné a šrapnely se trhali nad námi asi 50 metrů vysoko na levé straně cesty.

Ihned jsme jeli tryskem z místa nebezpečného. Rozčilení bylo hrozné. Seskočil jsem z vozu a utíkal jsme v pravo přes brambory, jelikož šrapnely se trahli na straně levé. Útěk ten trval asi 1 hodinu. Když jsem byl vysílen, uhnul jsem na levo k cestě a vyskočil na vůz, kde jsem se sešel se švagrem. Skákali jsme stále na přednější vůz až by byl švagr býval rozmačkán od vozů, kdybych jej byl včas nevytáhl na vůz. Všechen trén se hnal jedním tryskem z místa onoho po polích i cestách a srazili jsme se na jedné křižovatce silnic, kdy byla vyhozena lokomotiva z kolejí. Šťastně jsme se dostali z nebezpečí velkého do dolíku, kde jsme o 7 h večerní tábořili.

Přispali jsme a ráno časně jsme dne 7 záři jeli směren k ?Lubačovu (Lubaczów-PL), asi po hodině jsme stavěli v lese na silnici. Pak se jelo dále až na místo, kde jsme byli již jednou a to do Ljubice. Přijeli jsme tam v 1/2 12 v poledne 7. září a tam jsem taky hned dostal lístek od manželky, první, co jsme odjeli z Prahy. Na místě, kde jsme byli předadeni, byli 4 vojáci raněni a jeden kočí civilní zabit, pak tam zůstalo 6 vozů s chlebem a součástkama k pecím. Jsem na noc v pekárně. Večer přišla dobrá zpráva, že ve vesnicích, kde nás bylo stříleno, jsou ony děla i vojsko ruské zajmuté. Celkem 11 děl a 400 vojáků. Zde jsme chráněni stroj. puškami a dělostřelectvem. Ráno v 8 h jsme byli probuzeni střelbou z kverů. Byl to alarm na ruský aeroplán, který letěl přes náš tábor, byl ale moc vysoko, takže jej žádný netrefil. Pak letěl druhý, ten byl dále.

V 10 h přišel rozkaz, abychom ihned opustili místo, ihned vše bylo rozbouráno a jelo se pryč. Vyjelo se ve 12 h v poledne 8. září a jeli jsme stále lesem a písčitou půdou vrchem a dolinami přes potoky i louže. Zkoušky bylo k nevypsání. Přijeli jsme do vsi ?Verchrata (Werchrata-PL)?, tam jsme platili mléko litr 5 kr. jinde až 12 kr. Asi za hodinu jsme dojeli na místo vesničku ?Dolinu (Dolina u Dziewięcierz-PL)? v 8 h večer. Hned se stavělo a já byl přidělen na dení práci, v noci jsem se dobře vyspal. Děla hřímají strašně u Ravi Ruské. Táboříme vedle želz. trati. Včera a dnes 8 a 9ho září dopol byl hrozný boj u Ravi Ruské. Zvěděli jsme o tom asi toto:

Naše vojsko ústupem vylákalo ruské vojsko ze zákopů, které jsou jak podzemní chodby, že tam vejdou z cesty a projdou celými lány polí, nad sebou mají naházené roští a zem, takže když naše vojsko útočí přes, spadá do zákopů a poláme si nohy neb ruce. Pravé a levé křídlo sevřelo u Ravi Ruské vojsko ruské a zajalo 4000 mužů. Ruské vojsko střílí na naše na planině, takže našeho musí padnou moc. Když ale naše vojsko napadne ruské, ihned zvedají ruce nahoru na znamení, že se nechávají zajati. Dne 10. září jsme zase v pekárně ráno. V noci hřměly děla zase z malé blízkosti. V Ljubici, odkud jsme odjeli”, zůstal tren a naše 19tá kolona a večer tam přiletěl aeroplán a hodil pumu a začali střílet ze strojních pušek a rozbili to tak, že ze 300 vozů zbylo jen 73 vozů. My v nejvyšší čas odjeli. V 7 h přišel rozkaz se odstěhovat, tak zastavujem pekařinu.

Když jsme vše připravili k odjezdu, přišel rozkaz zastavit. Čekali jsme na vozech na další rozkaz. V 1 hod. přestala všechny kanonáda a my jsme pekli dále. Včera a dnes jezdí okolo vlaky k Ravi Ruské plné vozy a nazpě zase plné vozy raněných. Jest moc raněných, kteří se ranní sami. Zároveň jsme slyšeli, že naše vojska u Lvova obklíčila v bažinách 3 armádní sbory ruské a přes 500 děl, čemuž jsme nepřikládali mnoho pravdy. Nálada byla mezi námi krásná, hned jsme vesele pekli a při tom zpívali. Jsem již třetí člen v pekárrně, zase dnes jako včera hřmějí děla hrozně, jak při soudném dnu. Zde v Dolině hlad nemáme, je zde dost másla, vajec i mléka, chléb i upečem, tak to jde krásně a hladce od ruky, ale že nemáme zde vodku ani pivo.

V 10 h. jsme dostali rozkaz ject pryč, tak jsme v 11 hodin odjeli a ve 12 h. již tam lítaly a trhaly se šrapnely. Jeli jsme do 9 h. večer a zastavili jsme ve městě ?Niemerov (Немирів-UA)?, tam jsme přespali a nasnídali a čekali, až budem moct vyjet ven, poněvadž jest zde trénu na tisíci vozů, že není možná se hnout z místa. Jsme v situaci nebezpečné, jelikož není nepřítel daleko a my nemůžeme z místa. Ráno jsme dostal psaní od Manželky s fotografií, těšilo mě to. Poslal mě to z Prahy kolega Novák. Zde jest plné město raněných. Bylo to místo zmatku, lítají zde aeroplány ruské, německé i naše, na ruské se střílí. Začalo se stavět a péct, ale přišel rozkaz odject. Čekáme, až se utvoří mezera na silnici, že pojedem. Vojáci někteří bědují a říkají všelijaké věci, ale já ničemu nevěřím a doufám ve šťastné obrácení situace. Vozy jezdí po polích, zahradách mezi fazolemi a vůbec všade.

V 9 h. dopol. 12. září v sobotu jsme vyjeli tryskem Z Niemerova v chaosu vozů a trénu jízdy a pěšího vojska a jeli nejprv okolo města přes pole a planiny, až do dubového lesa a na pasece jsme zůstali stát. Střelbu hnedto neslyšíme nebo vůbec nestřílejí. Dále jsme jeli přes ?Zavadov (Завадів-UA)? a přijeli jsme k silnici a lesu, kde ze 6ti stran se hnal trén k jedné a té samé cestě. Stáli jsme tam od 5ti h. až do 11 1/2 v noci. Pak jsme přijeli přes silnici do lesa a tam nás 12 vozů uvízlo a nevěděli jsme, kam máme ject. Bloudili jsme sem a tam až jsme přijeli do vesnice ?Černé Javi? , tam jsme nakrmili a čekali, až se rozední, pak jeli přes pole a louky, až jsme přijeli na cís. silnici a po ní přes rozkaz k ?Přemyšlu (Przemyśl-PL)?. Jeli jsme asi hodinu a potkali jsme teprve naši divizi jako zázrakem.

Dnes dne 13ho září v neděli, když jsme se srovnali za kolonu ve vsi ?Bohnov-Povodn?, máme 1 h. zast., vaříme kafe. K tomu musím připomenout, že my, co jsme se ztratili divizi, jsme nejedli nic teplého již 30 h. Pak jsme jeli dále, kde byla spousta vojska uherského, do města Bohnov. Tam jsme se zastavili a čekali na další rozkaz. V 1 h. jsme začali stavět a dělat kvasy a jedli konzervy a za půl hodiny přišel rozkaz ihned místo opustit. Jeli jsme dále a zůstali pak stát na strništi, poněvadž jsme neměli rozkaz, kam máme ject. Při hřmění děl v malé blízkosti jsme čekali, brzo-li na nás přilítne granát neb šrapnel, tak jsme čekali ani sirku rozškrtnout nesměli až do rána. V noci jsme viděli krásný meteor. Čekáme u jedné vesničky, jelikož nemůžem skrze trén odject. Jedem na ?Moscisko (Мостиська-UA)?.

Jsme správně řečeno na útěku čili, jak se říká vojensky na ústupu. Přijeli jsme po velkých přestávkách a překážkách ke trati železniční od Přemyšlu do Lvova, kde jest násep a pod ním viadukt skrze který jsme museli ject. U téhož se sjelo tolik vozů, že by jich bylo na tisíc. Trén vojsko a ???? možné i vystěhovalci. U viaduktu si dělali komandanti místo revolverama v ruce a žádného nepropustili, kdo k nim nepatřil. Též jsme viděli, že jeden jenerál namířil browningem na čela dvou důstojníků. Projeli jsme po 4hodinovém čekání šťastně branou dne 14. září a jeli jsme tryskem za čtvrt hodiny jsme přijeli k mostu přes řeku a vedle byl železniční most vyhozený do povětří od našich vojsk.

Vojsko a kolony jiné, které nás chtěli předhonit, jeli přímo přes řeku, ale nepřejeli, vozy museli nechat v řece a uject s prázdnou, ostatní se vrátili na most. Byly to kolony maďarské, které u nás měly špatné oko. Kam přišly všechno braly i nám vzaly konzervy, oves, cvíbach a chleba. O nich se slýchalo, že jak uslyšeli, že jde nepřítel, tak že utekli. Dnes jsme již zase veselejší, poněvadž již nám nehrozí takové nebezpečí jako včera. Též tolik neslyšíme střílet. Jízda jest špatná. Vždy popojedem pár kroků a stojíme zas. Při pršce v blátě a zimě o hladu jest moc špatné cestování a čekání k smrti neb životu, každou chvíli můžem přijít do rukou nepříteli. Od 10. záři chléb nepečem, máme ho málo, ten nám ještě nechtějí dát a vařit nemůžem. Železné porce již skoro všichni snědli, já mám ještě masovou, tabák a trochu kávové konservy. Toto píši na silnici u Moseiska.

V městě jsme se pak zastavili a dostávali jsme chléb a jiného nic. Stáli jsme tam od 10 h. do 12 h. v noci. Tato jízda byla již trochu lepší, ráno bylo lepší počasí a dobře se to jelo. V lese blíže ?Medyky (Medyka-PL)? nad námi letěl pruský aeroplán. Hlad máme všichni. Jak důstojníci, tak my. Když jsme vyjížděli z Dolinky, kde jsme posledně pekli, dohonil nás jeden raněný leitnant, od zeměbrany a prosil mě, mám-li kousek chleba, že už nejed nic tři dni. Měl jsme veku chleba, tak jsem mu dal půl a půl jsem si nechal a potom jsem neměl nic sám taky. V městečku Moscisky jsme si koupili s kolegou Bajerem každý kachnu a v Přemyšlu jsme si je pekli.

V Přemyšlu dne 15. září večer jsem byl poslán do města k nákupu a když jsem večer se vracel, jsem zabloudil a nemohl jsem najít naší divizi, co zde bylo nabyto vojska a kolon ubytovaných v poli. Hezké jest podívání na opevnění města. Nemáme žádnou vodu, nevíme, budeme-li pect, jsme připraveni na pečení. Pečem jenom pro sebe, chléb asi 1000 vek pak ihned musíme odject. Dověděli jsme se tu pěkné věci, sice že jsme byli pr od našeho g. k. hned ve vesnici Dolině, ale za to to odnesla naše div. kolona, kterou Rusové prý vzali (není to pravda). My jsme odešli přes rozkaz a pak bez rozkazu a ušli jsme tak pohromě. Když jsme měli sválené veky v množství 1200 vek za hrčení mnoha aeroplánů našich i pruských, přišel rozkaz ihned z místa odject, jelikož kdyby se muselo střílet z pevnosti jenom tlakem vzduchu z vystrčených pevnostních děl by se náš tábor srovnal se zemí.

Ihned jsme všechen chléb a těsto naházeli do pytlů a po dlouhém čekání jsme vyjeli směrem k městu Přemyšlu a přes město v 11 h v noci. Za městem jsme jeli lesem a tvrzema, kde byly vesnice srovnány se zemí, aby nepřítel neměl žádný dekung. Přijeli jsme asi ve 2 h. odp. k vesnici maličké, tam jsme menažili v 6 h večer dne 16. září, za hodinu jsme nastoupili cestu dále k Jaroslavi. Přejeli jsme tmavou nocí několik vesnic a v jedné jsme měli čaj. Chleba nemáme ani kousek. Dále jsme přijeli do městečka Kamienka, kde jsme si něco koupili a jeli jsme dále do vsi Markov, kde jsem koupil za 60 kr. máslo a jedli jsme ho s cvíbachem a zapíjeli vínem.

Vyjeli jsme ve 4 h. a přijeli do městečka Vancut, kde jsme tábořili a měli jsme ráno bílou kávu. Po celé cestě co jedeme, je na sta vojáků rozprchlých po srážkách s nepřítelem. Jablek jest v této krajině spousty, tj. něco pro maďarské vojsko, do všeho mlátí a všechno si přisvojí. Vyjíždíme při východu slunce a jedem k Řešovu. Včera dne 17. září jsme zkusili moc, pršelo celý den, bláta bylo nad kotníky a k tomu zima. Jeli jsme asi 2 h. po silnici a stále při nás jeli uherští honvédi, již jede třetí pluk a sice 9.,6., 3., není jim konce. Čekáme, až odjedou. Ale zas přijeli 2 pluky dragounů, až když přejeli teprve jsme jeli dále. S námi jelo dělostřelectvo, které obsazovalo Řešov.

Tam nás zase dohonil 10tý pluk honvédů, které jsme byli nuceni pustit v před a čekat na kraji města. Na pravo od nás asi 200 kroků jest trať železnice, po které jsme jeli z Řešova k Radimi. Jedem. Jeli jsme skrze Řešov, kde jsme si koupili vodku a jeli jsme stále, tam zbloudil Václav. Jeli jsme asi 2 h. a přijeli jsme do vsi Bugochvála, tam se krmilo, ale na nás si žádný ani nevzpomněl. Byli jsme na dobrých švestkách. Dále jsme přijeli do vsi Čudec, kde jsme tábořili přes noc, v půl noci jsme měli čaj, ráno polévku s masem, stavěli jsme a měli jsme péci, ale zastavili jsme a vařili jsme knedlíky se švestkama a jablkama, měli jsme jich přes 400 kusů. Prší již druhý den a bláta jest spousta. Ležíme v řepném poli. Zde jsem našel ruskou blůzu.

Rozbourali jsme opět stany a vyjeli jsme v neděli večer opět pryč. Jeli jsme úplně celou noc, v blátě jsme museli klusat za vozama. Sednout si nesměl žádný. Když prý někdo zůstane vzadu, ať prý zůstane jako ten kůň. Zkouška jaká to byla, nepochopí žádný. Tma, bláta pod kolena rozježděné na kaši, zima, utíkat v hladu za vozem nevydrží ani pes. Přijeli jsme při východu slunce před městečko Frištát, zůstali jsme stát, asi že byla zácpa trénu, již bylo poledne a žádný se nás neptal, zdali jsme něco jedli od včerejška v poledne. Koupit není možná nic. Přejeli jsme ono městečko a jeli na pravo, kdežto ostatní trén byl na levo.

Přijeli jsme odpoledne ve 3 h. na místo, kde jsme měli péct, do vsi Gogolov a začali péct ale jak jsme vsadili u mě v celtě 50 vek ve 2 h. v noci, přišel rozkaz, abychom se ihned vzdálili. Všechny veky a těsta jsme vysypali na pole, jeli jsme pryč. Ve 4 h. jsme odjeli a jeli skrz vesnice, ve kterých bylo sliv a švestek a jablek spousty. Odpočívali jsme v lese. Dále jsme jeli do vrchu v pršce a blátě, kde jsme uvízli a zůstalo vzadu 9 vozů, pak jsme ztratili přední vozy a jeli jsme opačným směrem k Rusku. Asi po půlhodinné jízdě jsme se dověděli, že jedem špatně, museli jsme se obrátit a za 2 hod. jsme dohonili ve vsi Seščišině- naši kolonu, měli již postavené stany. Tam jsme dostali na faře teplé mléko a chléb. Spali jsme, ale byli jsme celí pozmoklí ve stanech a pršelo stále tak hrozně, že se stany pod tíhou vody svalily a zatopily nás vodou.

Zde jsme měli péct v civilních pecích, byli jsme já kol. des. Cink a šik. Frnka hledat pece v civilních barácích, u jednoho žida za nás p. šik. Frnka platil čaj, rum a cukrové pečivo. Když jsme se vzdálili do místa, kde jsme tábořili, byl již vydán rozkaz ihned se vzdát 8 km dále. Zde musím podotknout, že kol. Švestka z Měšic u Tábora nechal na sobě znát řeznickou krev, rozdával facky jako zadarmo i proti revolveru. Odjeli jsme v 11 hod. a byli jsme na místě ve 3 hod. odpol. Dne 23. září. Jest to vesnice nebo jak zde říkají gmína Olšiny. Konečně za 14 dní jsme zůstali péct chléb . Ale vesele. Více žebrat snad nebudeme. Jsem noc a den v pekárně. Kde jsem vážil naše úředníky a já jsem vážil 70 kg. V 8 h. ráno dne 24ho září přišel rozkaz ve 12 h. odject. Zde jsem dostal od manželky peněžní psaní se 20K. 10K jsem dal Václavovi.

Špatně jsem to oslavil, napil jsem se slivovicí a když ve 4 h. se mělo ject pryč, neznal jsem svět ani nikoho z vojáků. Jenom přičiněním mých lidí ze stanu se mě nic nestalo, ty mě naložili na vůz, aby mě někdo neviděl a když přišel rozkaz znovu stavě stany a péci dále, byli jsme již na silnici, museli jsme se vrátit a stavět a péci, opět mě složili z vozu a dali do našeho stanu. Má řeč při tom byla „ku předu”. Večer mě kolega Švestka omýval studenou vodou, až jsem byl zase chlapík. V noci jsem spal s Václavem ve voze, ale špatně. Ráno mě bylo dobře a šel jsem zase do pekárny. Byl jsem celý den v pekárně a večer při západu slunce, jsme odjeli. Přijeli jsme místo ve 12 h. do městečka Číškovic. Ráno se vše postavilo a peklo. Byl jsem přidělen na noční práci. Ze soboty na neděli.

V neděli ráno jsme byli v kostele, z neděle na pondělek jsem byl zase v pekárně. Pekli jsme zase s koleg. Opltem ze Smíchova vánočky a pečivo pro zdravotní oddělení rusk. pro p. doktory a jejich dámy. S neděle na pondělek jsme měli přísnou kontrolu v pekárnách. Samé slibování španglí a při tom se to špatně pracovalo. Každý den jest někdo trestán španglemi. Neuchránil jsem se, neboť ráno přišel šik. Trnka (?Frnka?) do pekárny a dva muži z mého oddílu leželi a já byl mezi pecema, a tak nás všechny volal k raportu. Z pěti stanů nás bylo 15 mužů volaných k raportu. Ráno dne 28. září svátek sv. Václava nás zachránil od potrestání zbytečného. Dnes již zase slyšíme děla hřímat. Byl tyto dny strašný boj na celé bitevní čáře, proslechlo se nám k uším, že odrazili nepřítele a že našich padlo 24000. O ztrátě nepřítele nevíme nic.

Večer na sv. Václava jsme šli zase do pekárny, pekli jsme si všichni vepřové maso, poněvadž jsme měli k večeři rýži, ale spálenou a na polo vařenou, za to jsme na naší prosbu dostali v pekárně konservovanou kávu. Stále pršelo. O půlnoci přišla větrnná smršť, bouře s lijákem a hnedle by nás to bylo odplavilo. Po opatření, které jsme museli udělat, jsme pekli dále až do rána. Ráno 29ho září jsem dostal od p. Cikharta lístek poslaný 7ho září a odpoledne od manželky 2 lístky. V poledne jsme měli armádní rozkaz asi v tomto znění. Čtvrtá naše armáda po hrozném prolití krve po polích u Ravi Ruské zvítězila a nepřítele zahnala. Nepřítel opět a opět vrhal spousty vojska v hrozné přesile proti naší armádě, ale přes velké zkoušky a obtížné pochody, které musela naše armáda překonat, podařilo se přece nepřítele poraziti a zahnati. Atd. atd. ?Kupenberger?.

Zároveň jsme měli rozkaz proti nákaze cholery a nakažlivých nemocí. Večer 30. září jsem šel opět do pekárny. K večeři jsme měli salámovou polévku. Dne 1. října v poledne jsme měli raport, inspekcionisti pekáren v počtu 10 kaprálů, 2 vrchní pekaři, p. šik. Trnka. Naše 19. div. pekárna byla pochválena, že jest jediná, která dostála své úloze a jest pohromadě, od vrchního velitele arciv. Bedřicha. Zároveň bylo na nás žádáno, abychom dokázali ještě více, aby při postupu, který bude za 2 dny naší armádou proveden za pomoci armády německé, chce zatlačit nepřítele, který jest zdecimován nemocí, ven z Haliče za hranice. Máme upéci na 10 pecích za 1 h. 1000 vek chleba. Večer jsme šli do pekárny zase a měli jsme k večeři salám a v půl noci špatnou kávu. Pekl jsem šik. Trnkovi vánočku bez kvasnic a nám peču placky.

Dne 2ho října ráno, když jsem se probudil, nemohl jsem vstát, takže mě museli kolegové zvedat, následek to nastuzení. Přes den jsem se trochu rozchodil, takže jsem mohl večer jíti zas do pekárny. Dne 3ho října odp. jsem dostal od manželky 2 lístky a od bratra jeden. Ze 4ho na 5tý jsme ještě pekli a dne 5ho jsme bourali a připravili jsme se na cestu.Odpoledne jsme vyjeli ve 4 h. z Číškovic. Prodělávám druhé tažení. Přejeli jsme městečko Gromnik, v noci. Noc byla studená, bylo nám zima a rozlámala se nám jedna pec. Od 6h. večer do 5ti ráno jsme ujeli celkem asi 10 km. Odpočívali jsme ve vsi Dobruvec, měli jsme zde kávu. Hřál jsem se v chalupě, byli tam děti jako jsem měl já doma. Vyjeli jsme odtuď a jeli směrem k Tuchovu. Tam jsme přijeli ve 3 h odp. a odpočívali jsme a spali jsme prvně pod Střechou ve stodole.

Ráno jsme vstávali v 5 h. a v 6 h. bl nástup a kteří neměli při sobě pušky, dostali přední stráž před kolonou bylo nás 50 mužů. To mně dodalo v blátě v dešti, o zimě šlapat až do Riglice, kam jsme přijeli asi v poledne a já se hlasil nemocný. Odtuď jsme vyjeli večer a jeli přes celou noc přes hrozné vrchy, na kterých byl již mráz a trochu sněhu. Přijeli jsme do vsi Šeščišiny, kde jsme již jednou tábořili a jeli skrze až do vsi Svěnčan, kde jsme byli psřes noc. Tam jsem spal v jedniném výstěhovaném domě. Ráno jsme vyjeli v 6 h a jeli do městečka Jasla 20 km. Po cestě bylo popadaných koňů a byly případy cholery. V Jasle jsme dostávali konzervy a chléb a tabák, po krátkém odpočinku jsme přijeli do městečka Kolačice, kde jsme tábořili na náměstí, spali jsme ve škole.

Ráno jsme vyjeli v 6 h. a jeli směrem k Tarnovu, u vesnice Bukova jsme se uhnuli směrem východním a jeli do vesnice Gogolov, kde jsme již jednou tábořili, pak jsme přijeli do městečka Frištaku, kde jsme rozvněž již jednou byli a jeli po cestě+, po které jsme jeli sem. Jedem k Řešovu, přijeli jsme do vsi Višňova, kde jsme nechali již čtvrtou naší pec. Tábořili jsme na poli a my nemocní jsme spali v deputátním baráku na panství Jaha (pana) hraběte Milčevského. Spalo se to dobře, ale já jsme zkusil mnoho bolestí. Ráno jsme vyjeli o 7 h. V baráku, kde jsme spali, vařili jsme si polévku z morku a brambor a smažili levinky a vařili kávu. Když jsme vyjeli, byla podívaná po stranách silnice hrozná. Koně v kalužích krve a někde již zakopané, někde je ještě zakopávali. V délce asi 500 metrů jich jsme napočetli přes 100.

Na silnici stáli trény, takže jsme se nemohli nikam dostat. Bláta bylo pod kolena a silnice špatná. Vozy rozbité a patron a všeho bylo okolo silnice, automobil byl převrhnutý, ležel u silnice. Před 5ti dněmi bylo prý zde ještě ruské vojsko. Vše pobrali, v barákách není úplně nic k dostání, lidé nemají ani sůl. Stáli jsme před městečkem Strzižov. Hejna havranů za skřeku nás provázejí hrozná a zlověstná jest to muzika. Včera dne 10. října jsme ještě k večeru, slyšeli slabé dunění děl a dnes není už slyšet nic. V onom baráku, kde jsme spali, vyprávěl nám hoch jménem Valdek, jak zde byla srážka našich vojáků s ruskými a jak ruské vojsko utíkalo tryskem pryč, vozy a ostatní věci nechali na místě a ty byli ještě na místě, když my jsme přijeli. Vzdálenost od Višňové ke Strzižovu jest asi 2-3 hod. a my jeli od 7h ráno až do 5 h. Večer.

Civilové spravovali silnice kusy dřívím a větvemi ze stromů. Šťastně jsme dojeli, ale né až do města, nýbrž před město asi 1 h. na místo, kde jsme se utábořili a po dlouhém hledání bytů pro nemocné jsme našli v zámku u šafáře na panství hraběte V lad. Michalovského. Jest nás 10 nemocných. Ráno jsme v pršce seděli na voze a čekali odjetí z ležení až do 9 h., kdy konečně se trén hnul a my též. Projeli jsme vsí Dobřechovem do vrchu, kde spravovali trámama silnici, po cestě leželo opět spousty koní. Přijeli jsme do města Strzižova, kudy jsme již jednou jeli v 1/2 1 hod. odpol. A jest to vzdálené od Dobřechova 3 km. Na náměstí, kde jsme stáli, padnul jeden náš voják svob. Šulc, odnesli jej do vozu a tam řval, jak zvíře, jak mu bylo zle. Po dlouhém otálení teprve na naše naléhání dal náš důstojík Hrdlička rozkaz, aby nás 3 nemocné odvezli na dráhu.

Přijeli jsme na nádraží, kde byl sanitní oddíl, tam jsme se dozvěděli, že má Šulc choleru. Pohled na něj byl hrozný. Zde jsem se dověděl, co to jest cholera. Dali jej do vozu na koleje, kde bylo ještě 10 jiných na slámu a nechali je tam přes noc. My byli v čekárně na slámě, bylo nás přes 20, čekali jsme na vlak nemocniční, který nás měl odvést do nemocnice. Dne 12. října v 1/2 10 hod. jsme vyjeli ze Strzižova a přijeli jsme do Jasla po poledni. U nádraží na zastávce pro nemocné jsme dostali dobrou polévku, pak jsme šli do nemocnice v gymnasium. Tam jsme čekali hodinu na chodbě nežli nás přijmuli a dali do světnice. Večer jsme měli prohlídku a všichni byli uznáni nemocnými. Zároveň se nás ptali, kdo chce dobrovolně jest dále do nemocnice, tak jsme se hlásili hned 6 mužů z naší světnice.

Večer přinesla školníková talíř medu a ptala se polsky, kdo je chorý na prsa, hned se hlásil jeden Polák a tomu jej dala. Za hodinu přišel šikov. a ptal se, kdo měl ten med. Totiž jedna paní jej přinesla pro svého známého a dala jej školníkové, aby mu jej dala a ona jej dala jinému. Polák, který jej snědl, říkal, jaký byl dobrý, měli jsme s ním srandu. Dne 14. října jsme měli ject zase do nemocnice v Novém Sandci. Bylo nás 14 ve světnici a to 2 Maďaři, 2 Rumuni, 2 Němci, 1 Ital, 2 Poláci a 5 Čechů, pak s nimi se má člověk se všemi dohovořit, my si jen ukazovali rukama. Z Jaslajsme vyjeli do Nového Sandecu ve 2 h. odp. dne 14. října, bylo nás 14 a přijeli jsme do N. Sandecu večer v 9 h.

Na nádraží jsme byli překvapeni červ. křížem, kde jsme dostali čaj a chléb dvakrát, pak jsme byli u prohlídky a všichni jsme byli uznáni. A též jsme měli už i pivo v Jasle, bylo půl litru za 15 kr., v Rieen 13 kr. a v N. Sanzu za 14 kr. Ráno jsme měli prohlídku druhou a to od pl. lékaře a ten nás uznal jen osm. Ostatní museli ke svým trupám. Čekali jsme již druhý den na vlak, kam nás pošlou a bylo již večer a ono zase nic. Zle jsme se neměli, čaje, chleba a cigaret jsme měli dosti od červen. kříže zadarmo. Když byl pán Chorý, dostal všechno. Přijel již třetí vlak raněných z bitevní čáry. Vzpomínali jsme na vojíny, kteří byli v bitev. čáře, kdyby měli to, co my, tam neměli teď nic, leda pár brambor na poli.

Odjeli jsme večer v 8 h a jeli směrem ke Krakovu a sice do stanice Sucha, tam jsme přijeli dne 17. října ráno v 8 h. a dostali jsme tam čaj a chléb a v 10 h. jsme jeli dále přes stanici Kalvarii, kde jsme přesedali a jeli do nemocnice v Vadovicích, kam jsme přijeli na nádraží večer v 9 h. V Kalvarii jsme se sešli s jednym Čechem topičem na draze, ten za mě platil čaj a pivo. Pivo bylo za 13 kr. půl litru. Na nádraží jsme dostali zrnkovou kávu a chléb a spali jsme ve skladišti na slámě. Ráno jsme šli do nemocnice do kláštera karmelitánu. Nemocných tam bylo 85 mužů. Jest to zde krásné, až na to, že tj. vše židovské. Dodávky byly v rukou židů a ty nám dodávali jenom ty nejhorší věci. Nemocné důstojníky vozily v zahradě ošetřovatelky v káře a vojínům ve světnici říkali oslové. Pěkné to byly ošetřovatelky. A my jsme si zpívali: „To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle, doktoři nám odejeli, nechali nás o hladě.

Všechno mužstvo s lékařema a lekařkama odejeli do Řešova a my jsme zůstali zde sami bez stravy a bez pomoci lékařské. Přilepšení to na posvícení! Byl jsem zde již třetí den, chodil jsem v klášterní zahradě a poslouchal jsem zvonky hodin, které hráli krásné melodie. Při další prohlídce jsem byl uznan schopným k lehké službě a přidělen ke zdejšímu zdravotnímu oddělení v klášteře. Dne 20. října jsem držel prvně službu jako velitel ošetřujícího mužstva. Naděje moje na domov aneb alespoň Čechy se troskotala a já uvíznul v nešťastné Haliči. Právě dnes jsme dostali balíček Nár. Polit. zaslaný českým vojínům s pozdravem z Čech. Příšerné a smutné byly to chodby ty v kláštěře a nemocnice k tomu.

Před sebou vidí člověk obvázaného vojáka že mu je vidět jenom oči, vedle jest chudák se zavázanou rukou, tam belhá o jedné noze a holi, jinde křičí a při převazování po lůžkách se válejí a naříkají, mezi to se mísí z chodby, která vede do kostela, hraní varhan, zvonění zvonků a každou čtvrt hodiny zvonků hodinových, které hrají vesele a odměřeně. Vedle v kapli hraje na hramonium lehčí nemocný, aby sebe a své kamarády trochu obveselil. Dnes dne 23. října odjelo 60 nemocných do Čech, do Litoměřic. Hořké bylo loučení s nimi, když jedou do své vlasti a my musíme zůstati zde a 15 vojínů zase odjíždí napolozdravých na bojiště. Každý křičí jenom po vlasti a chce domů. Měli jsme návštěvu od majora, ten se nás ptal, jak se nám daří a jakou máme stravu a na konec řekl: „Jak budete hoši zdraví, hned narukujte na bojiště.”

Každý si vzdychl a pomyslil si svoje mínění. Dne 4/XI bylo mě velice smutno, vzpomínal jsem na domov a na svou rodinu. Českého zde ke čtení není nic, co přinesou dámy od červ. kříže, je buďto německé nebo polské a maďarské, o českém čtení ani zmínky. Psal jsem do Prahy o zasílání Nár. Pol., ale nedostal jsem nic. Byly mně hrozně dlouhé chvíle. Dne 5ho listopadu jsem dostal od společenstva pekařů z Tábora 10 korun na přilepšenou, byl jsem mile překvapen. Dne 9. list. Odjelo zase přes 60 nemocných od nás buďto k pluku neb do jiné nemocnice. Zůstalo zde jen 6 nemocných a 20 ošetřovatelů. Blížilo se k nám nebezpečí války a slyšeli jsme již střílet děla. Uzdravení vojíni, kteří odcházeli k plukům, při loučení s námi plakali, trapné bylo takové loučení.

Vařil jsem si s kolegou Kučerou kávu s rumem. Z nemocných jsem si zapamatoval zvláště moravana Nezvala, sedláka, Kaile tyrolského ovčáka, Sčislavského rusína (kacaba), starého povozníka, který měl dužo vší, Rata, který byl jako cikán nebo žid, všechno koukal zpeněžit, Orémus, který mluvil jako by neuměl, kořalka Dvořák, který všechno jen propil, pak továrník budapešťský Melichar, který měl svrab. Každý měl jinou nemoc, ale jednu měli jsme všichni, totiž na domov. Obveseloval nás kolega Ibrahymagič Ibrahym, bosňák, vyznáním mohamedán, vyprávěl nám o jich zvycích a zákonech, o jeho žunce a kuče. Pak nás trochu obveselovaly sestry, naše sestra Jadurga Jurkvievičová. Dne 11 list. přijeli 2 nemocnice. Jaroslavská se ubytovala v klášteře a my se stěhovali do sokolovny. Byl zde veliký ruch, neboť naše armáda ustupovala a vše se hrnulo přes město.

Dne 12. list. jsme opustili kláštěr a šli jsme do sokolovny, kde nás bylo 100 mužů a čekali jsme, jaký bude rozkaz. Byl zde odvod, nemohl jsem se dívat na pláč odvedených mužů, byl to pohled srdcervoucí. Leželi jsme na holých pryčnách v sokolovně, která jest krásná a veliká. Dne 13. ve 12 hodin jsme šli nazpět do kláštěra a nastoupili jsme opět službu. Dne 14. jsem dostal Nár. Pol. a Pek. Zájmy. Dne 16. jsme dostali o půlnoci bláznivého nemocného lékaře, který dělal divy a každý se ho bál. Nás 3 muže zbudili a uložili jsme ho na lůžko, jaké komedie dělal, bylo až k smíchu. Náš lékař mu dal injekci do ruky a asi na 1/4 hod. usnul a spal do rána. Bylo tam několik případů, tyfu i cholery. Dne 18. list. jsem koupil hodinky za 4 K od jednoho nemocného. Dne 19. list. do rána napadlo moc sněhu. Hlásil jsem se nemocným, ale nebyl jsem uznán.

Od 19. list. jsme slyšeli opět hřmění děl. Dne 22. list. projelo zdejším nádražím 15 tisíc ruských zajatců, kteří byli obklíčení naší a německou armádou a neměli co jísti. Též 7 vagonů s ruskými puškami. Dne 24/XI nám zemřel první nemocný, co jsem byl u nemocných, Polák, zemřel v noci ve velkých bolestech, mluvil v horečce o kozácích. Dne 26. jsem dostal psaní od manaželky, že se odstěhovala. 27/XI jsme odeslali všechny nemocné pryč a čekalo se na rozkaz, co bude s námi. Zároveň přišel rozkaz, kdo jest schopný v frontě, že musí narukovat k pluku. 28/XI jsme vše spakovali a odvezli na nádraží, kde jsme vše naložili do vagonů. To jsem prvně pracoval na vojně, celé půl dne jsem skládal do vagonů pryčny a ostatní věci, celý den jsem nic nejedl jenom sklenici piva po 14 kr.

Byl tam výstup jednoho zřízence od dráhy s restauratérem skrze placení. Sešel jsem se tam s jedním vojákem z Dražice jménem Zunt. Stál tam stráž. Ten den též odcházeli ošetřovatelé od nás do fronty. Všichni plakali, jak malé děti, moc se báli, byli to samí Poláci. Dostal jsem lístek od švagra z Písku, že jest raněn do ruky, ale dle dalšího jsem se dověděl, že to byl omyl v osobě. Dne 30/XI jsme vyjeli z Vadovic v Il h. v noci a přijeli jsme do Mor. Ostravy v 10 h. dop. dne 1/XII, bylo nás 264 mužů. Spali jsme v Polské Ostravě v české škole. Zároveň jsem byl přidělen do ohoho ojektu a byla zkouška s ubytováním velká. Vína a rumu bylo zde nazbyt. Též se mně staly dvě nehody, na které nezapomenu a které nemohu zde psáti. Zdrželi jsme se tam celkem 3 týdny, bylo tam veselo, ale mně se stýskalo po mé malé rodině.

Dne 22/XII večer jsme vyjeli z Mor. Ostravy a přijeli jsme do Vadovic 23ho v 10 h. Viděl jsme nositi stromky na vánoce, bylo mně až do pláče, když nemohl jsem též svým dítkám připravovat vánoční stromeček. Na Štědrý den ráno jsme šli bez snídaně na nádraží a pracovali jsme bez menáže až do 5 h. večer, ještě jsem musel též nésti slamník do 2 km vzdáleného nemocničního domu, kde shořelo 390 slamníků. Večer jsme dostali každý dárek, ale večeři žádnou a celý den nic jíst, ale dřeli jsme celý den jak koně. Ten den jsem dostal 2 lístky od Václ.a Matese. Svátky byly špatné, po svátcích byl odpočinek. Strava byla špatná. Dne 1/1 1915 jsme měli odvod, zároveň jsem dostal listiny k superarbitraci a v půl jedné jsem jel do Frýdku před komisi. Na moji prosbu jsem byl zproštěn služby v poli a přidělen nazpět do Prahy do pekáren.

Od té doby uplynulo 14 dní a já neměl službu žádnou a nic jsem nedělal. Dne 12. ledna jsme začali připavovat světnice ku přijmutí nemocných 400. Práce bylo pak zase moc, takže jsme 14 a 15/1 pracovali do 12 h. v noci. Dne 17/I přišel rozkaz, že mám ihned odject do Prahy, byla to pro mě zpráva radostná. V 1/2 1 jsem odjel z Vadovic směrem ku Praze, kam jsem dojel dne 18/I v půl třetí ku odp. Na nádraží nás sebrali a odvezli elektrikou na Hradčany do karantény, kde jsme museli být 5 dní. Hráli jsme dál karty a čekáme na ten pátý den, až nás pustí ven. Pak mě odvedli do voj. zásobáren a byl jsem hned přidělen do služby na výstavě jako manipulant sena a slámy. Dne 28. ledna přijela ke mně na návštěvu moje milá rodina.

Služba na výstavišti byla dobrá a byl jsem tam až do 25. května 1915. Pak jsem byl přesazen do Tábora jako vrchní pekař do nemocnice péci chléb pro nemocné. Byl jsem v Táboře celkem 10 měsíců, tam byla vojna ještě lepší, neboť se pak ke mně přistěhovla manželka z Dobronic a já byl jak v civilu. Začátkem března 1916 jsme byli posláni zpět do voj. zásobáren do Prahy, poněvadž nemocnice z Tábora se odstěhovala do Tyrol. Od té doby jsem v Praze jezdil s potravinami do fronty, do pole, tak, že jsem se v Praze nezdržel. Dne 26/IX jsem byl přidělen oddílu, který byl určen do pole.

Vyjeli jsme z Prahy večer a přijeli jsme do Lince ráno, pak jsme jeli přes Solnohrad, Vergl, do Insbrucku (Inomasti), kde jsme se hlásili na stanici, ale byli jsme posláni dál do Trientu, odkud pak jsme byli rozděleni každý jinam. Já byl přidělen k pekárně na Galiano. Do Galiana jsem jel vlakem, pak pěšky do Volana, kde byla ona pekárna. Bylo nás sedm. Dne 4/X přilítl aeroplán, ze všech hov okolo na něj bylo stříleno. Dne 9/X jsme byli překvapeni ranou z děla těžkého kalibru a bzučením střely, která letěla přes nás a ve vzdálenosti asi 500 metrů vybuchla na skále a pak každé čtvrt hodiny přišla jedna. Dne 10/X padali do Galiana granáty. Stříleli sem celé tři dny až když vystřelila naše 42 hmoždíř, teprve přestali střílet. Dne 23/XI jsem se dověděl, že císař zemřel, byl jsem u Tomka v Galianě. Dne 25/XI jsme přísahali věrnost Karlovi.

Vánoce v poli v 1916

Vzpomínka na rodinu byla první. Štědrý večer byl smutný, ale špatný zrovna nebyl. K večeři byly ryby, čaj, 3 bílé večky plněné povidly, koláčky cukrové, jablka, I I vína, doutník a 17 cikaret. Notes a 3 pohlednice. Uvařil jsem si litr červeného vína, osladil a k tomu bábovku, kterou mně poslala má milá manželka, pak jsme hráli mariáš do 1 1 h. v noci. Debaty před vánoci o míru bylo více jak dost. Zprávy byly, že se jedná o mír, někteří křičeli, vískali, skákali, jiní pochybovali a nevěřili ani slovu, ke kterým jsme se počítali i my Češi. Když přišli noviny, hned se rozdělili na tolik díků, kolik bylo listů. Nakonec hodil každý s nimi o zem, neboť to, co hledal, tam nebylo.

Na Silvestra a Nový rok bylo opět vína dost a opic ještě více, byl jsem v pekárně a přišli tam opilí vojáci, dělali velký rámus, zdvihali vojáky a tloukli s nimi o zem a u kuchyně stříleli. Dne 8/1 1917 jsem odjel na první dovolenou a 25/I jsem přijel z ní, chodili jsme v prázdné chvíli ven okolo Volana až k zákopům, kde jsme poslouchali a dívali se na střelbu našich a italských baterií a pěšího vojska, které střílelo z úkrytů. Začátkem února se ztratilo jednomu vojákovi 180K. Od té doby byla disciplina či kázeň větší a větší, vojáci byli trestáni přísně, když si vzali nějaký chléb. Dne 13/III byl odveden do žaláře jeden svobodník a byla prohlídka u ženské, ke které sem chodil, našli se různé věci u ní i u něho.

V noci svítili italské reflektory a stříleno raketami, bylo to krásné pozorovat. Dne 17/III zapálili granátem Italové stanici zásobovací na lanové dráze asi 1/4 h. od nás. Ty dny jsme též slyšeli o ruské revoluci, ale správných zpráv jsme se nedoslechli. Dne 1 8/III v noci shodil aeroplan blíže nás 7 pum, 2 padly do stájí u lanové dráhy, 2 muži byli zabiti a 3 raněni. Ten den jsme začali péci chléb z kukuřičné mouky. Menáž byla celkem slušná. Též jsme měli vepřové pečeně veliké kusy a sice to bylo maso ukořistěné Italům — americké. Večeře bylo, různé, každý den čaj, ale jen voda, k němu něco z těchto věcí — ryby všeho druhu, slanečky, úhoř a jiné. Bůh ví, jaké naložené ryby nebo kompot švěstky nebo jabk. povidla, švestková povidla, marmeláda, vuřty, salám, špek, kaštany pečené, ředkev, sýr, …

Díl 11

Prázdné dny mimo službu jsme si krátili tím, že jsme šli na vycházku, do hor nebo k zákopům v horách, tam jsme trhali hoské květiny neb čaj nebo jsme se bavili rozhlížením do dálky na rotější hory směrem k nepříteli. Jaro bylo již v druhé polovici února a v březnu byli již horka jako u nás v červnu neb červenci. Ten, kdo měl prázdno, se mohl zahřát po obědě v kopané, která se hrála do 2 h. Stále jsme pekli z kukuřičné mouky. Práce to byla strašná. Dle toho též vyhlížel chléb.

V autech jej odváželi do Rovereta, tam jej složili a naložili na koně do pytlů, kteří jej nesli přes vrch Bogaldo a Boea, kde jej skládali na lanovou dráhu a vezli na horu Monte Cheserle do přejímací stanice, tam přišli v pytlích místo chleba drobty. Kukuřičnou mouku jsme předem pařili, pak smíchali s kvasem, voda se nedávala žádná, pouze na rozmočení soli. Dne 22/III 1917 Italové stříleli z těžkých děl. Dne 23/III jsme byli očkováni proti choleře, měl jsem velkou horečku a bolest. Dne 28/III jsme byli po druhé očkováni a dne 3 1/III jsem byl u odvodu a byl jsem odveden. Dne 1/IV jsem zapíjel odvod a stala se mi nehoda, že jsem rozbil láhev s ligérem, který jsem musel zaplatit, stál 13 korun. Ale více mě to nestálo, ponevadž jsem pil zadarmo. Bylo to tedy laciné. Italové stříleli již přes týden na llario, Rovereto a Villa Lagaromy.

Dne 7ho a 8ho jsem byl nemocen. Na Hod Boží velikonoční jsme měli k obědu hovězí maso, polévku a krupičkovou kaši. Odpoledne jsme byli na vycházce za Roveretem, dívali jsme se na Taliana, co má dobrého na svátky, my měli dobrý kukuřičný chléb a vzpomínali jsme si na ty zlaté staré časy a blahořečili jsme původci této války. Dne 10/IV 1917 jsme byli na vycházce s jednym desátníkem na vrchu za Volanem, poslouchali jsme, jak střílejí z děl a strojních pušek. Taliáni střílejí stále přes nás. Bručí to v povětří, jak meluzína. Dne 12/IV 1917 jsme měli k večeři každý 3 cibule. Dne 16/IV střílejí opět na Galiano. Náš aeroplán opisoval bitevní čáru, nechával za sebou mračno kouře, které znamenalo, kde se čára bitevní nalézá.

Dne 17ho jsem byl v rezervních zákopech. Každý den se stupňovala palba okolo a přes nás, vejvíce bylo tref do Galiana. Celé noci na horách ve křoví, zpívali slavíci, což bylo radost poslouchat. Dne 10/V jsme přece jednou zastavili práci v pekárně, úplně, neboť jsme měli zásobu 24000 vek chleba. Stála 2 dni. Dne 15ho večer byla velká bouře. Dne 19ho byla velká střelba na frontě a pouštění raket a reflektorů. Dne 24/VI 1917 jsem byl s četařem Růžičkou za Roveretem na hoře Monte Cheserle a dne 26/V jsme byli skrze to u raportu, že jsme opustili lagr bez dovolení. Vojáci řekli na čet. Růžičku, že tam nesl chléb. A že ho vzal z pekárny. Dostali jsme za to 14 dní lábrarestu. Byli jsme spolu přímo ve frontě.

Vyšli jsme z lagru ráno v 6 h. a na místo jsme přišli ve 12h v poledne. Zkusili jsme po cestě moc horka a únavy. V Roveretě jsme viděli u silnice v kameni zazděnou střelu italskou, která svého času rozbila silnici. Šli jsme přes vrch Bodaldo, kde bylo vše srovnáno se zemí, celá vesnice i s kostelem, kusy želez na metr dlouhé se válely po mezi, byly to střepiny od těžkých nábojů. Pak jsme přešli přes Boca (vrch), kde bylo již naše vojsko, kolona k donášení potravin na války. Odtuď šla lanová dráha přes rokle a skály nepřístupné přímo na horu, kam jsme šli. Cestičkou kamenitou (serpentina) jsme šli stále krok za krokem blíže k oblakům. Po stranách byli (kaverny) jeskyně, do kterých se scházelo vojsko v čas nepřát. Střelby.

Přešli jsme polní stráže a spousty vojsk, kteří prováděli různé práce jako pomníky kříže, bazény na koupání, všechno z cimentu. Pak jsme přišli k barákům, kde bylo ubytováno naše záložní vojsko, kolona horská právě nesla jídlo na horu do fronty. Dále jsme přešli naše dělo, střelecké zákopy s děly a vojskem a přišli jsme na místo, kde končila lanová dráha. Odtud bylo 15 minut pěšky do našich prvních zákopů pěchoty. Byly jsme na stanici lanové dráhy pohoštěni od tamějšího šikovatele a na cestu jsme dostali též víno, rum a slivovici. Po odpočinutí jsme se vydali na cestu zpáteční ve 2 h. odpoledne. Po cestě domů jsme opět zkusili. Na cestě ležel jeden bosňák v krvi a celý potlučený beze vší známky života. Byl totiž nemocen a byl poslán bez průvodu do nemocnice. Na cestě upadl slabostí a spadl z vysové pěšiny dolů.

Vzkřísili jsme jej a obvázali a položili na lepší místo, aby mohl pohodlně ležeti. Na nejbližší stanici sanitní jsme to ohlásili a velitel poslal ihned 2 ošetřovatele pro něj. Celou cestu jsem musel čet. Růžičku vésti, neboť byl opilý a já měl strach, aby mě nespadl z některé stezky dolů do rokle. Když jsme přišli dolů do Roveretu, měl jsem velkou radost z toho, že jsme zdraví a že jsme už dole a z té radosti jsme si sedli u silnice na mez a dali jsme se do vína a rumu a více jsem o sobě nevěděl až když jsem se druhý den ráno probudil na mém lůžku. Od Rovereta nás prý odvezl jeden s karetou (malá horská kára). Vedle mě na lůžku spal Růžička jak zabitý, ačkoliv bydlel docela v jiném domě nežli já. Kolegové nám pak vyprávěli, jak jsme přišli domů naladěni. Z věcí, které jsme na stanici, nám hromada scházelo, to nám někdo ukradl. Místo toho jsme si prý přinesli každý svazek vinné révy (roští suché z vinic). Pak jsme za to dostali ještě 14 arest. Dne 31/V a 1/VI střílel taliján na Galiano do stanice, co byl kolega Tomek. Dne 2/VI bylo nad námi moc italských i našich létadel a jedno italské bylo sestřeleno. Dne 3/VI při přijímání mouky na stanici se ztratily cestou 2 pytle mouky a byli nalezeny ve vinici, rozděleny na několik dílů. Našel je jeden ohněstrůjce od dělostřelectva. Dne I ONI před menáží přilítly 4 italské aeroplány a shodily 7 bomb plněných ekrasitem, blízko nás, byl jsem v pekárně, lidi z pekárny mě utekli.

Bomby svištěly jako nějaká příšera mezi to se mísily rány z děl obranných ze strojních pušek explosy bomb i šrapnelů, byl to okamžik vzrušující a rozčilující, trvalo to asi 10 minut. Pak odlítly aeroplány nad mračna. Nejblížší explose byla od pekárny asi 400 metrů. V pekárně, kde se pracovalo, všichni utekli, někteří zalezli pod troky s těstem. Já jsem stál mezi dveřmi a pozoroval jsem létadla, jich házení bomb a explosy. Při čtvrté ráně, která se mi zdála být moc blízko, jsem již na pátou nečekal a utekl jsem ku bráně v lágru asi 100 kroků od pekárny, tam přede mnou padl jeden voják, jak utíkal a já v domněnce, že jest raněn, jsem skočil do cimentové dírky, která byla do půli nalněná vyhašeným vápnem a čekal jsem příštích okamžiků, a na mojí poslední hodinku.

Po odletu aeroplánu jsem vylezl celý bílý od vápna, které ze mne kapalo jako z hastrmana, ale v lagru nebylo vidět ještě ani živé duše. Šel jsem do pekárny, kde byl v pecích chleba spálený a z prken hotové veky naválené tekly na zem. Pomalu se pekařský scházeli a práci jsme opět začali. Raněn nebyl nikdo, ale strachu zažili všichni dost. Dne 14/VI večer a 15ho ráno bylo slyšet velkou střelbu od Borga aSedmi obcí proti Trientu. Dne 19/VI jsme měli k večeři mladou cibuli i s natí, jak ji vytahali ze země. Nať z kedluben byla k menáži. Menáž byla čím dál horší. Dne 20/VI přilétlo torpédo na 400 m od naší pekárny. Ten čas jsme již masa měli málo k menáži asi u nebylo, za to byli mořské ryby sušené, večeře byly špatné, čaj byla jen nasládlá voda k němu buďto řitkev nebo čibule a ráno černá sladká voda. S kouřením to bylo to samé, stále se fasovalo méně.

Zajímavé bylo, když se přivezly suché bukové větve s listím z mas kýrnuku, ty byly za malý okamžik obrány ke kouření a kouřilo se to vesele. Kouřilo se všechno suché listí z kopřiv, kůra z vinné révy. Dne 23/VI vystřelili naší ze 42 cm těžkého hmoždíře, který byl asi na 500 metrů od nás pod skalou večer dvakrát a druhý den ráno tam byly již italské aeroplány jej hledat. Srazily se tam s našimi, tak musely ulítnout. Šikovatel, který měl zásobování , nás okrádal hrozně. K obědu nám necha dělat listí z kedluben nebo z kapusty rozsekané, dával si za on , do kanceláře k němu chodili Italky, tam se hodovalo vesele a zpívali opilí do noci až rána a při zavřených dveřích prováděli věci všelijaké.

U kuchyně pak dával pozor při menáži, aby snad někdo nepřišel dvakrát. Pokuď byli v lágru neb ve vedleších vinicích moruše, bylo pro nás dobře. Po obědě jsme si vylezli na strom a tam jsme se dojedli všichni, neboť bylo moruší obaleno, jak palce velkých. Též třešně se tam prodávali a to I kg za 1,60K. Dne 29. a 30ho stříleli zase Italové přes nás se zesílenou prudkostí naše hmoždíře od Rovereta a Tolati jim odpovídali. Časem přišlo též na řeč politickou, při které jsme byli my Češi vždycky napadáni, ale vždy jsme se obhájili statečně a urazit jsme se nenechali. Nikdy jsme naší národnost nenechali pohanět nebo jí ublížit.

Dne 2/VI jsme měli polévku z kostí polentu a malé rybičky, které by se spíše za přívěšek k hodinkám nežli k menáži. Největší mohla mít 10-12 cm a nejmenší, kterou jsem měl pak dlouhý čas v peněžence u sebe, byla přesně do velikosti 3,5 cm. To jsem měl prvně ten největší hlad. Dne 13/VII jsme měli a 14ho velkou střelbu z děl až do půl noci u Ariaga u Pasu Bia a reflektory jezdily po horách okolo nás jako komenty. Tyto dny jak se ráno rozední již zde jsou italské aeroplány a sotva si ráno po práci noční lehnem, již se zvoní na poplach a horské baterie střílejí na létadla tak, že vůbec neusnem. Též něco o životě v pekárně. Někdy se pracuje 12 h a 24 h. jest prázdno, to jen tehdy, když jest náš velitel v dobré náladě. Jindy je 12 h. práce a 12 h. odpočinku. V neděli skrze vystřídání týdennímu se pracuje 18 hodin.

Je-li v pekárně práce dříve hotová nežli v 6 h., ustele si každý, kde může a lehne si třeba na střechu pekárny. Za 12 hodin se peče 1100-1200 vek chleba, k tomu jest 9 mužů a jedna šarže dohlížecí. Takových (kuplí) máme 12. Takže za 24 hodin se upeče až 30000 tisíc vek chleba. Po práci v noci šťastný je ten, kdo uloví prázný pytel od mouky, aby si mohl na něm trochu své údy natáhnout. Obyčejně se leží po zemi jako mrtvoly, pod hlavou má každý kus dřeva jako polštář. Jak se ale ráno v 1/2 6 křiklo auf káva (maďarsky), tomu rozuměl každý. Němec, Čech, Polák, Dalmatinec a jiný ty národnosti naše, všichni věděli, že káva není žádná práce. Dne 20/VIII vystřelili naši z hmoždíře 42 cm ráno v 1/2 6 prvně a pak každých deset minut dali celkem 10 ran. Při první jsem spadl z lavičky u stanu pekárny, a to tlakem vzduchu od oné rány.

25/VIII 1917 byla velká pohroma, byli jsme na noc v pekárně a jeden voják prodal na ulici vedle pekárny 5 vek chleba po 3 K. dvěma vojákům od trénu večer a potkal je staniční velitel s polním četníkem a odvedli je na velitelství a udali to. Pak v poledne druhý den jsme museli nastoupit se vším vystrukem/výzbrojí) do lágru, kde nás vyšetřovali, kdo ten chléb prodal. Žádný o ničem nevěděl a ten voják, který je prodal, se nepřiznal a oni vojáci jej nepoznali. Marné bylo vyšetřování, nakonec jsme dostali všichni lagrarest/vězení v táboře do té doby, pokuď se to nevyzradí. Bylo nás 41 mužů a přiřknut nám byl pak trest v trvání 60 dní. Co míhalo myšlének v hlavě každého z nás, víme jenom my.Podezřelé bylo, že vrchní pekař šikovatel Proskovic měl s námi též vězení.

Když pak přijel velitel pekárny z dovolené dne 28/IX, ihned jsme pocítili jeho návrat. Ten den na sv. Václava jsme měli k menáži mořské ryby, které páchli po celém lágru a k tomu polentu (kukuřičnou kaši). Velké procento nás nejedlo nic. Bylo zvykem, když někomu nestačil chléb, že si došel do chlebnice, kde dostal kus aneb každý druhý den ráno se dostávala 1/4 veky ke kávě, což dne 28/III , přestalo. Žádný nesměl do chlebnice vstoupit, že bylo takové jednání odsuzováno dle zásluhy, může si každý mysleti, pracovat s chlebem a nesmět se ho najíst. Dne 3/X dal mra Maďar v pekárně facku vojákovi Polákovi, že nešel dělat pořádek dle jeho rozkazu, ačkoliv byl na jiné kupli zaměstnán. Druhý den byl u raportu a ještě dostal vynadáno, že nešel pracovat.

Ten den byl u raportu jeden Slovín prosit o více chleba a místo chleba dostal 10 dní samovazbu, že obtěžuje svého představeného bez příčiny. Dne 5/X byl u raportu mra Růžička, že si vzal v pekárně kousek chleba a když mu to feldvebl domlouval, se spolu pohádali a feldvebl ho vzal k raportu. Dostal za to 10 dní fršeftarest, též byl u raportu jeden voják, že nebyl spokojen u kuchyně, co mu kuchař dal do šálku a hádal se s kuchařem a dostal za to 7 dní fršeft. Od 20/IX byla zastavena pošta skrze přeskupování armády, neboť tam přišlo německé vojsko. Dovolené byly zaraženy z té samé příčiny. Civilní obyvatelstvo bylo dosti nevlídné k nám. Nejvíce měli zlost na toho, kdo mluvil maďarsky nebo německy. Za paňolky (chléb) bylo k dostání vše.

Většina, co zde jsou mladé, svobodné i vdané, mají pověst všelijakou, ve 14ti letech jest již děvče tak vyvinuté jako u nás v 17-18 létech. Ale zato 35-401eté ženy jsou vzhledem jako u nás 60-701eté stařeny. Děvčata chodila ve dne na práci na silnici tlouct stěrk a různé práce provádět, při tom krásně zpívaly. U kašny praly prádlo, ale né jako u nás perou ženy, byly rozestavěny okolo kašny a praly ve studené vodě a přitom šilhaly po vojákách, třeba přes půlnoc. Byly též mezi nimi dívky inteligentní. Když jsme se ptali na jejich práci v míru, říkávaly, že ony nic nedělaly. Zajímavé bylo podívání na průvod pohřební, pohřeb ženské, všechny ženské byly přistrojeny černě a bílé šály měly v týlu na hlavě. Rakev nesly na dvou tyčích, máry neznají. Na hřbitově, kde jest pohřben nebožtík, nemají označeno místo ničím. Když pohřbívali naši vojáci z nemocnice nebožtíka, vykopali na jednom místě třeba tři kostry nebožtíků různého stáří.

O dušičkách dělají okolo hřbitova zdi nebo na jiném místě hřbitova podobné hrobečku nebo zahrádečce asi 20-30 cm dlouhé a 1-2 cm široké a to okrášlí květinami a upomínkou, že na tom hřbitově leží jejich příbuzný nebo někdo jiný. Jenom velcí boháči mají hrobky a krásné pomníky zasazené ve zdi hřbitovní. Jednou jsme šli ráno v 6 h. z práce z pekárny a potkaly jsme oddíl žen, které šly na práci polní voj. váleč. objektu a nechtěly jsme se jim vyhnouti a oni zase nám a já šel jako velitel oddílu onoho první, proto jsem musel první se s nimi srazit a skoro bych byl dostal motykou od jedné, která byla tak smělá, ale motyka na mě nedopadla, nýbrž vedle do vinice a smělá útočnice letěla za ní, což provedli moji vojáci z mé dílny. Jindy jsme je zase večer dohonili v 6 h po práci a tu jeden Polák dohonil jednu statnou a přišlápnul jí dřevěný spodek od pantofle a ona upadla do bláta a za to se na něj seběhly tři a natloukly mu dost.

Dne 8/XI bylo deštivé počasí a na horách padal sníh a Italové stříleli na Galiano i večer. Ten den jsme začali dávat brambory do chleba. Vojáci je jedli všichni a žádný tomu nemohl zabránit, neboť měl každý hlad a nejedli jsme je již 9 měsíců. Tyto dny docílili Italové hlavní trefy v Lagarině i v Galianě a několik lidí a koní bylo usmrceno. Střely lítaly stále přes naše hlavy každých deset minut. Ty dny odejely všechny auta k frontě k Sedmi obcím vozit útočnou kolonu a munici pro ní, bylo tam před plynovým útokem. Dne 14/XI večer, potkal fúra Růžička ve městě vojáka, který nesl 2 veky a 2 půlky chleba a odvedl ho k veliteli pekárny, poněvadž to koupil v pekárně, ale voják mu utekl, ale druhý den ho přivedl opět, neboť ho poznal na ulici. Já měl ten den stráž. Velitel hned nechal zadrátovat všechny vchody do lágru a k baráku postavil stráž, aby nemohli vojáci chléb odnášet.

Ital střílel přes nás ve dne v noci jen to svištělo a ječelo jako v pekle. Ty dny jsem měl velké bolesti v zádech. Dne 18/XI stříleli Italové na llario a Lagarinu a naše 42 cm jim odpovídala. Ty dny jsme pekli chléb ze samé mouky pšeničné, byl jako buchty. Zajímavé bylo podívání ty dny na přesun vojsk a děl, které byly taženy automobily, takže za jeden den mohli s tím samým dělem střílet na mnoho místech. Velká děla a hmoždíře měly svoje motory a děla 15 cm naložili jedno na auto a druhé přivázali za auto, a tak mohli rychle je dopravovat z místa na místo. Dne 21/XI jsme byli v biografu v Nomi na cestě u mostu Adiri přiletěl granát a explodoval ve vzdálenosti 50 m od nás. Rožhavené kusy litiny lítaly ve vzduchu okolo nás a v nás byla malá dušička. Dne 26/XI jsme chytli v lágru ruského zajatce, který utekl ze zajetí a byl 4 dni na cestě, odvedl jsem jej na staniční velitelství.

Dne 30/XI jsme se dověděli o nabídce míru Ruskem, týž den se stal zase příběh u nás ne zrovna hezký. Dva kaprálové, Němec a Slovinec se zpili vínem a kořalou tak, že přišli domů po menáži a dělali veliký rámus, jídlo rozházeli po cimře a nadávali Čechům, mě, fúrovi Síbkovi a Růžičkovi. Kdybychom byli bývali přítomni, jistě by se bylo muselo něco přihodit. Já měl službu na strážnici a Růžička v pekárně. Síbek ležel a oni jeden s nožem, druhý s bajonetem běhali okolo něj, že ho zabijou, on ale jim utekl, nadávali nám stále, že nás musejí pobíti. Jeden chtěl rozkousat láhev od vína, která byla na stole, ale náhodou měl zuby jen aluminiové (chrup), tak se nic nestalo. Pak jsem přišel do cmiry já od vystřídání stráže a to už byla jenom dohra, nadávali zase protivně, ale že jsem byl v plné polní zbroji s nasazeným bodlem a zůstal jsem tak k obraně připraven, netroufali si na mě. Mezi tím Síbek to ohlásil v kanceláři a velitel pekárny je oba nechal stráží odvésti do arestu.

Druhý den jsme byli u raportu se Síbkem stěžovat si na ně a žádali jsme jménem všech Čechů o ochranu před takovými rabiaty. Ochrana nám byla slíbena a oni dostali za opilství 14 dní samovazbu a byli ponaučeni, jak se mají chovat, že jsou rak. uher. vojáci jako každý jiný voják a na vojně že neplatí žádná národnost ani nemá žádná přednost. Že jest každý vojákem rak. uherským, jestli prováděli něco podobného v civilu, na vojně že nesmějí a že musejí býti s druhou národností kamarádi. Oni se vymlouvali, že byli moc opilí, že pili od 7 h ráno do 12 h. v poledne víno a kořalku. Byli jsme rádi, že jim dal p. aksisist ač Němec takové ponaučení a že nás Čechy vzal v ochranu. Ihned jsme pozali, že s námi jednali jinak i ostatní národnosti.

Dne 3/XII bylo nad námi 6 nepřátelských aeroplánů, ale pro prudkou palbu musely se vrátit zpět do Itálie. Při obvyklé večerní rozpravě na krejčovině jsem se dověděl dobrý recept pro manželku, když se hněvá, má se ujednat se ženou, že se může hněvat jenom do západu slunce a pak že musí jíti k soudu. Dne 19/XII bylo k nám přiděleno 19 nových vojáků. Talián střílel silně okolo nás. Ten den byla u nás dekorace železnými hříži. Tehdy začali jezdit na obvyklou dovolenou a to jsme právě poznali, jaká bída a hlad musí býti mezi vojskem, ale hlavně ta byli vini někteří velitelé oddílů. Naši vojáci, kteří stáli stráž u vchodu do lágru, nemohli zabránit dovolencům, aby nevcházeli k nám, kde že brali nebo chtěli kupovat chléb. Měli hrozný hlad. Dle vypravování byli na dovolenou posláni před menáží a bez chleba neb jiných potravin, koupiti nemohli nic a tak mnohý musel jeti o hladu až domů třeba 2 dni. Takové byly asi poměry mezi rak. uher. vojskem v prosinci r. 1917. Dne 18/XII padl dole u nás první sníh a pršelo.

IV. vánoce v poli.

Dne 24/XI na Štědrý večer jsem měl strážní službu, k večeři jsme měli guláš a čaj, též jsme měli stromek a dostali jsme každý vánočku, jablka, švestky, kaštany a cukroví a pět paklíků tabáku. Po 9té hod. jsem musel jíti s patrolou do města a tam by mě byli ulili vínem, když jsem nechtěl a pak už nemohl, tak lili víno na mě. Štěstí moje bylo, že jsem byl nucen si ulehčiti za vraty. Po druhé jsem šel o I I h. patrolovat a to jsem přišel do jednoho domu. Tam byli samí poddůstojníci s Italkami a taky mě dávali píti. Pak jsem dělal pořádek ve 2 domech.

Vojáci opilí nechtěli platit sedlákům víno, proto jsem musel zakročit a byl jsem nakonec namočen z venku i uvnitř. Vína bylo všude dost. Zvláště doma v lágru se vařil samotný koňák a pil místo časje, ale to bylo pouze v kanceláři, kam mě také zavolali, abych snad i proti nim nezakročil. Na Silvestra jsem byl na víně, ale přišel jsem v pořádku domů. Dne 1/1 1918 jsem měl službu strážní, při které jsem po půl noci jsa přemožen spánkem na chvíli usnul a zdál se takový hrozný sen, neboť jsem spal na pryčně prkenné a k tomu břichem dolů a pod sebou jsem ještě měl na břiše nábojnice (patrontašky).

Dne 10/I jsem měl jeti na dovolenou, ač 2 dni před odjezdem nám došlo dříví, taže jsme neměli čím topit ke chlebu, a proto museli všichni vojáci místo na dovolenou jíti na horu sv. FinoChio 1800 m vysokou, kde jsme měli v zásobě 500 m dříví a to se posílalo po laně dolů k nám, tehdy byl mráz na hoře a následkem tím se lano trhalo a práce se tím zdržovala. Muselo se totéž všechno to dříví shazovat se stráně vysoké přes 500 m. Náš velitel prohlásil pokud nebude všechno dříví v lágru, že žádný na dovolenou nepojede. Nevěděl jsem, co mám dělat, zdali plakat nebo nadávat, přitom napadl sníh a vojáci museli se dřít v marzu a sněhu se dřívím, aby se mohl péci chléb pro vojsko. Od vánoc máme stravu špatnou a dne 9/1 1918 jsme začali vážit chléb 0 45 dkg menší. Takže pečený měl I kg, tj. na 2 dny. Dne 15/I opět se utrhlo 15 dkg denně, dostával voják 35 dkg místo 70 dkg. Dne 17/I přišli vojáci za dříví na čisto a 17ho ledna jsme byli vypsáni na dovolenou a museli jsme čekat až do 26/I. Ten den byl nad námi v noci a den předtím náš aeroplán, asi na 1600 m vysoko a pouštěl barevné rakety bezpochyby nějaké smluvené znamení.

Dne 10/IV v noci a několik nocí před tím, lítaly italské aeroplány a házely bomby, z 10ho na I I dubna přilétly aeroplány a házely bomby, byli jsme vyrušeni ze spaní, vyskočil jsem z postele a chtěl utíkat ven, ale v tom vyšla ohromná rána před barákem a okna břinčela a kamení lítalo na střechu baráku. Přece jsem vyběhl a utíkal do skal se schovat. Musel jsem přelézt zeď, kterou byl obehnán tábor a utíkat po tmě a při hraní motorů na aeroplánech. Přeskočil jsem potok, který byl u zdi, ale spadl jsem zpátky do potoka a zkoupal jsem se řádně. Když konečně jsem doběhl do skrýše, kterou jsme měli s kol Síbkem vyhlédnutou, on tam už byl a byl celý ustrašený, myslel, že jak jsem spadl do potoka, že to byla slepá bomba, která nevybuchla.

Dne 24/IV se toto opakovalo jen s tím rozdílem, že jsem nespadl do potoka, ale ve skrýši jsem usnul a spal až do rána. Dne 14/IV měla býti slavnost u nás týden císaře Karla ve prospěch vdov a sirotků. Byly postaveny boudy a vše připraveno jako o pouti na českém venkově. Když pršelo, bylo to odloženo na 2 lho dubna. Tu neděli opět pršelo a ráno jsme měli polní mši a zmokli jsme. Slavnost byla odložen na 28ho. Tyto dny jsme začali péci chléb, do kterého jsme dávali 88 % mouky kukuřičné, ostatní byla mouka ječná, práce s tím byla hrozná, dohromady se to nemohlo dáti.

Dne 4/V byla velká dělostřelba na obou stranách, mnoho našich i cizích aeroplánů a pak jen italský útok na horu Cugna Torta, která byla zahalena celá v kouři a ohni. Na císařovi narozeniny jsme byli v kostele a hráli tam čeští muzikanti po mši, když byla u konce, hymna rak. národů, říkali si muzikanti, že jsme mu to zahráli, ale snad naposled odpoledne jsme měli na náměstí koncert. Hráli první Hymnu a pak přestali a najednou začali jako když přilítne prudká bouře: Kde domov můj. Že to bylo překvapení, může si každý myslet, my Češi, Poláci a Jihoslované jsme tleskali a naši důstojníci Češi tleskali s námi. Pak hráli hymnu Jihoslovanů a Poláků a naposled Maďarů. Ten den z radostijjsme vypili hodně vína a zpívali české písně. Celé léto byli jsme pronásledováni, poněvadž italské aroplány házeli české noviny celé balíky.

Časopis „V boj a Českoslov. Samostatnost”. Prohlíželi nás, nemáme-li nějaké letáky anebo tyto noviny, my však je u sebe nenosili, neboť jsme si je přečetli vždycky ve městě u Italů při sklence vína. Když byli naši legionáři popraveni u Rivi, byly lepeny všady na barákách i na silnici na telegr. tyčích výstrahy a tam byli tupeni oni legionáři pro velezradu. Tisknuté byly v řeči německé, maďarské a české. Co jsme museli zažít úšklebků a posměšků, víme jenom my, Češi. Vysmívali se nám, abychom si šli do Ruska pro Mikuláše za krále. V září jsem byl na dovolené, tam jsem pozoroval různé přípravy, ale vše bylo pro mě jako sen, neboť jsem musel zase zpět do pole. 16ho září jsem byl fasovat maso v Sant Slarin v jatkách a slyšel jsem tam, jak si dva důstojníci Češi rozprávějí o situaci. Dobytek jsme již z Čech nedostali a z Maďarska také ne, tak jsme si domýšleli brzký konec války.

Dne 16. října jsem byl přidělen ku stavbě baráků pro divis. velitelství, planýrovali jsme pro baráky pod vysokou skalou, poněvadž Italové stříleli den ze dne zesíleně do vesnic blíže nás i do našeho Volána už stříleli a kusy střel padali až do našeho lágru. Dne 20. října přišel yutendant šéf prohlížet práci a při tom vyšlo najevo, že jsem tam byl poslán omylem, velitelství myslelo, že jsem tesařský mistr a zatím já byl pekařský mistr, ale přesto jsme měli už jeden barák vystavěný. Odpoledne přišel rozkaz, že mám jeti s 12ti pecma do detažma. Nežli jsem odejel, měli jsme překvapení, které nás hrozně rozrušilo. Dlouhý čas nepřicházeli žádné novinky ani cizích řečí, jenom mě Národní Politika, ale tu mě vždy zadrželi na polní poště.

Dne 31. října mě zavolal náš velitel a dal mě poslední číslo politiky, ve kterém byla prohlášena Československá samostatnost. Jak jsem vyběhl z kanceláře, jsem nevěděl, utíkal jsem rovnou do pekárny a odtuď do baráků a všichni za mnou, někteří mysleli, že jse se zbláznil. V baráku jsem vyskočil na stůl a četl sem noviny, všichni byli shromážděni okol mě, Češi při každé větě výskali a skákali, zpívali a druzí nevěděli, co se děje. Teprve bylo vše překládáno do druhých řečí a vysvětlováno vojákům druhýmch národností. Dne lho listopadu jsme jel se 20 muži a 12 pojízdnými pecemi zpátky k Romagnonu a nebyl tam ani jeden voják, ale večer již byla silnice přeplněna vojskem všeho druhu, byl to všeobecný ústup, čili konec války.

Byl jsem překvapen rychlým příjezdem polního kutára, který mě nesl rozkaz, abych připravil byty pro všechno mužstvo a důstojníky, vše jsem připravil a večer v 10 h. přijela celá kolona naší pekárny. Italové začali střílet do pekárny, a proto museli naši ujeti. Ještě v noci zabili jedno velké prase a do rána jsme ho snědli. Z mých 20 mužů mi zbylo jenom 8, ostatní, když viděli, co se děje, utekli směrem k Trientu a šli domů. Byl jsem u silnice a okolo šel 1 11. pluk český (č. I l) písecký, zpívali sokolskou a Hej Slované a křičeli, abych šel s nimi, což jsem bohužel neudělal. Nemyslel jsem totiž, že jest to takový konec. Ráno dne 2 list. jsme jeli k Trientu, prý domu z války, ale daleko jsme nedojeli, neboť bylo vojska po silnici třemi řadami a okolo silnic ve vinicích byly rozloženy různé kolony a žádný se nemohl z místa hnout.

K večeru jsme přece se dostali do Tridentu, ale dále jsme nemohli, neboť nás zahnali do města, že budem péct pro ustupující vojska, avšak byla to jenom výmluva, neboť ve voj. zásobárnách, kam jsme přijeli, bylo několik pekáren a nepekli, ve město to vypadalo jako při povstání, z voj. skladišť bylo vše vyházeno na ulicích, sklepy byly zotvírány, a vína plné sklepy, vypuštěno ze sudů, vojsko bylo opilé, běhalo sem tam po ulicích, na pevnosti tridentské vlála již italská vlajka, byly tam již přední hlídky italské.

Odejeli jsme do civilní pekárny, ale už jsme nepekli, neboť oficiál, co jel pro mouku a dříví s automobilem, přišel pěšky i s četařem Síbkem zpátky odzbrojeni byli od italské hlídky a auto jim bylo zabaveno. Čekali jsme, co se bude díti dále, ale jen okamžik, neboť přijela italská hlídka jízdní s tasenými šavlemi a zpěněnými koňmi a my jsme zaházeli kvery a poboční zbraně a odešli jsme na půdu do sena si lehnout. V půl noci jsme ještě jednou se pokusili o útěk, ale přijeli jsme k mostu a ten byl obsazen Italy, pak jsme museli jeti zpátky a teprve jsme věděli, že jsme zajati. Spali jsme špatně.

Druhý den 3ho listopadu jsme museli opustit všechny naše zásoby tabáku, který jsme pěstovali, jsme měli na 12 vozech, mouku bílou na 35 vozech a všady možných zásob, 5 velkých prasat, vše to odnesli civilní obyvatelé Tridentští, co jsme mohli, jsme si nabrali do baťohů a odpol. jsme museli nastoupit k pochodu místo domů z války cestu do zajetí v Itálii. Bylo nám Čechům sice řečeno, že se povede dobře, pak se říkalo, že nám dají šaty a zbraně a že pojedem do Čech, ale vše byly jenom pohádky. Vyšli jsme z Tridentu v počtu asi 7000 a šli zpátky do Romagnana, cestou jsme potkávali italské vojsko všeho druhu, které se nám vysmívalo. V Romagnánu jsme spali a dostali jsme tam cvibach a konservu. Vyšli jsme odtuť dne 5ho listopadu v 8h ráno a přišli do Villa Lagarnina ve 2h odpol. Tam jsme četli italské noviny, že bylo zajato 80000 rakous. vojska a 1600 děl, celé 3 divize. Spali jsme ve vinici odděleni již od ostatních národností. Vedli nás asi půl hod. do města, hrála nám hudba sokolské písně a my zpívali.

Ráno 6ho listopadu přišel řečník, který nás verboval k legionářům a kteří se nedají, že musí k Maďarům do zajetí na práce. Na rozmyšlenou jsme měli pouze čtvrt hodiny. Šli jsme se radit a pak jsme se hlásili skoro všichni až asi na 10 Moravanů. Vyšli jsme s hudbou a prapory červenobýlími a šli jsme směrem k Torbole u Gardského jezera. Když jsme šli skrze Izeru proti Roveretu, doháněli jsme různé hloučky k smíchu i pláči. Jeden důstojník si vezl svoje zavazadla na trakaři, druhým je nesl osel, kterého někde koupil a různé momenty jsme přešli. Do Torbole jsme přišli v 7 h večer. Byl to překrásný pohled z výšin nad Torbolou na Gardské jezero, Torbolu a Rivu. Ubytováni jsme byli ve vinici na břehu Gardského jezera.

Vařili jsme si jako cikáni, každý pro sebe. Na horách okolo jezera vypalovali barevné rakety na znamení vítězství. Byl to pohled překrásný. Tam jsme strávili den 7. a 8. listopadu. Dne 9ho k nám přišli naši bývalí důstojníci a drželi k nám řeč skrze udržení kázně a pořádku a organizovali nás. V 1 h přišel rozkaz, abychom byli připraveni k odjezdu. Odjeli jsme ve 3/4 na 5h večer po Gardském jezeře na jednom parníku a dvou vlečných lodí, pohled z parníku na okolní hory, na který vypalovali ohňostroje a barevné rakety byl krásný. Přijeli jsme do Italie do přístavu Pešiera (Peschiera del Garda Latin: Ardelica, Arilica and Ariolica), is a town and comune in the province of Verona, in Veneto, Italy )ve 1/4 na 10 h večer, přespali jsme na lágru plném bláta, ani jsme si nemohli nic uvařit, nebylo žádné dříví ani voda. Ráno přišli italští důstojníci a vojáci a prapory nám odebrali a nástroje hudební taky a okolo nás byly dráty a okolo nich chodily stráže. To jsme teprve viděli, že jsme v zajetí. Stravování bylo špatné.

Druhý den 11ho Jsme vyšli z blátivého lágru pěšky v 10h ráno a šli jsme směrem k Veroně až do 1 lh večer. Pochod ten byl největší, který jsem za celou válku prodělal, na místo jsme přišli v noci a nechali nás ležet na silnici, nemohli jsme se už ani hnout, urazili jsme 36 km a bylo nás 14000 - samí Čechoslováci. Šli jsme přes vesničku Gustora, u které bojoval Radecký. O půlnoci nás pustili teprve do lágru, byl to zámek, kolem něhož byla zeď 3 m vysoká, celkem to měřilo 15 km2, tam bylo ubytováno na 80000 zajatců rak.uher. Tu noc byl už mráz a my jsme spali jen tak na blátě, přikryti jednou přikrývkou. Vyfasovali jsme makarony, ale neměli jsme je při čem uvařit. Byli jsme rozděleni na oddíly, u každého oddílu bylo 100 mužů a I důstojník. Bylo to rýžové pole, které bylo protínáno stokama s vodou, stromy - byly tam jabloně a moruše a topoly. Jak někdo sáhnul na větev a ulomil kus stráže po každém střílely.

Celý den jsme nic nedělali, ale měli jsme velkou starost o nějaké dřevo k topení. Chleba jsme dostávali asi 20 dkg na den. Zámek ten se jmenuje Kastel de Azano. Nejvíc se rvali vojáci o kousek dřeva jako o celé jmění. Dne 16ho listopadu přišli opět důstojníci od legionářů, kdo se chce hlásit dobrovolně k legiím. Pod tlakem zoufalého postavení, ve kterém jsme byli, se hlásili skoro všichni. Neboť každý věděl, že život takový jaký byl tam, by žádný dlouho nevydržel. Jedli jsme jednou nebo dvakrát denně porci malou, které by mělo dítě málo. Stále se nám říkalo, že pojedem do Čech, ale to byli jenom báchorky. Situace byla čím dál tím horší, ubývalo nás stále, buďto šli do nemocnice nebo zešíleli nebo umřeli ve stanu vysílením, u některé stovky bylo také jenom 70 mužů. Bída, hlad a k tomu vši byly naši společníci, jak slunko vysvitlo, šli jsme prát třeba třikrát za týden a vybírali vši a házeli na zem nebo do potoka. Tak jsme žili, až jsme dožili

Pátých vánoc v poli

Štědrý večer v zajetí v Itálii. S velkým napětím jsme čekali, jaký budem míti asi Štědrý večer, nevěděli jsme totiž, že není takový zvyk v Itálii jako u nás. Abych alespoň částečně ukojil hlad, koupil jsem si chléb za 30 korun rak. uher. měny, bylo jej asi 1 kg i s tím, co jsem vyfasoval. Ráno káva nebyla žádná jako jindy. Až v 10 h byla rýžová polévka asi 1/4 litru a asi 6dkg sýru, pak ve 4 h. odpol. byla zase polévka rýžová se zelím rovněž to samé množství, jenže já měl repete (když něco zbylo, rozdávalo se dle abecedy ještě jednou), tak jsem měl 2 porce. Večer byla káva, ale tu jsme si dali vařit my, kdo jsme měli kávu zrnkovou v zásobě, která nám byla rozdělena, když jsme neměli žádné dříví.

Když jsem šel spát, měl jsem hlad. Vzdychali jsme a vzpomínali na lepší časy a na svoje milé doma a přitom žádný nemohl ani promluvit pro slze v očích, které každý skrýval a chtěl dělat hrdinu. K tomu venku pršelo, jen lilo a nemohli jsme ani ze stanu vylézt. V 6 h. večer ve druhé stovce za námi museli odnést polomrtvého vojáka, který svým srdcervoucím ječením a nesouvislým nářkem všechny tak poděsil, že to bylo až příšerné. Denně od nás odváželi až 30 mužů do nemocnice. Pro sousto chleba nebo kousek jiné poživatiny se rvali vojáci až k smrti. Kde se našli kousky kostí z koňského masa, které jsme měli 2 x týdně, roztloukali je kamenem o kámen a hmotu tak vzniklou požívali, slupky z citronu neb pomerančů vyhrabovali v zámku ze hnojiště, když byli pro fasunk u Italů, oprali je a snědli. Do smrti nezapomene snad žádný z nás zkoušky hladu zimy a všech útrap, které jsme zažívali na tomto místě.

Na Hod Boží vánoční jsme dostali nákup za peníze, které jsme yfasovali před vánoci od Italů jako zajatci. Já jsem si koupil za celých 15 lir, které jsem obdržel. Měli jsme kaštany, fíky, čokoládu a různé věci, které se dali jísti. Bláta už bylo po kotníky. Nohy jsem měl stále studené a prsty byly jak od mrtvoly bílé celé dni a noci. Útrapy ty nejdou vůbec vypsati. Dne 30/XII při fasunku potravin na dvoře zámku došlo k hádce mezi naším šikovatelem a ital. důstojníkem následkem nepořádku na dvoře, kde se scházelo mužstvo ode všech zajatců pro přijímání potravin. Když ital. důstojník dal našemu šikov. facku a tento mu ji vrátil, pak jej sebrala stráž a odváděla pryč, mezi důstojníky, teprv přiskočil zezadu a šikovatele do hlavy zezadu střelil. Byl okamžitě mrtev. Druhý den oznámil italský velitel onoho tábora politování nad tímto činem a oznámil, že důstojník onen bude postaven před voj. soud.

Silvestra 1918 jsme užívali slušně, byl druhý nákup fíků a pmerančů i vína. O půl noci byli jsme zbuzeni zpěvem a hraním na harmoniku a provoláváním slávy čsl. republice celé ležení Čechoslováků v počtu asi 600 mužů, provolávali slávu a zpívali. Na Nový rok jsme dostali přilepšení stravy. Přáli jsme si jeden druhému vše nejlepší, ale především dost jídla a brzký návrat do vlasti. Jaký asi byl hlad mezi námi, stačí toto: zde bylo pár slupek ze řepy, kterou jsme také někdy vyfasovali k jídlu nebo z citronů, které jsme též dostali asi kvůli scvrknutí žaludku, vytahovala je skupina vojáků z bláta u kuchyně, jakož kosti žvýkali, jiní chřást z kapusty, vše takové nosili zpět z hnojiště ze zámku. Po rozdání jídla se rvali o kotlíky u kuchyně, aby je mohli vylízat. Při menáži italských stráží okukovali vojáci zajatci, jak krásné makarony oni pojídají a nám se smutnými obličeji se dělaly sliny v ústech, upadl-li nějaký magarón od úst neb lžíce některé stráži, porvali se o to naši vojáci.

Po dvoře zámku bylo nebezpečno jít tomu, který byl tak šťastný a mohl si koupiti jeden chléb ve váze 60 dkg za 30 korun, neboť se na něj vrhli ostatní a okradli ho a zbili a ještě hodili do vody, kde se zkoupal a oni se mu smáli. Konečně dne 6 ledna odejel první transport našich zajatců k převlíkání do českosl. uniforem. Byli jsme okamžitě v jiné náladě a byli jsme opět spokojenější. Celkem odjelo 1500 mužů. Dne 8. ledna odjelo dalších 700 mužů. Ty dny pršelo stále více a vichr, bora a bouře v noci řádily hrozně. Dne I Oho ledna jsme dostali plné zásobování jako italský voják i žold také. Zároveň přišel rozkaz, že pojedem pryč napřed 600 mužů a pak 1000 mužů.

Vařili jsme a jedli od 1h. v poledne až do druhého dne do rána, neboť jsme vyfasovali stravu na 2 dni zpátky a proto jsme to vše museli do rána uvařit a sníst, neboť ráno jsme měli odject pryč. Vyšli jsme z Azan dne 1 lho ledna ráno, ještě byla tma, museli jsme v lábru pálit ohně, abychom jeden druhého viděli. Vysláblí a vyhublí jsme v blátě nemohli jíti a také jich několik zůstalo v blátě ležet, až je museli záchranné oddíly za námi dopravit. Když jsme vyšli ze zámku, kde jsme byli jako zajatci a seřadili na silici k počítání, bylo nám tak asi jako když pták vylétne z klece na svobodu. Dýchání se nám zdálo býti volnější a hned, kdo mohl zpívat, musel každý zpívati. Po silnici se nám to šlo dobře, neboť tam jsou silnice asfaltovány.

Šli jsme do Verony na nádraží, kde jsme měli býti naloženi a odject do Bustodrzici a k převléknutí, jeli jsme směrem k ???? ???? až do Bustodrncia, odkud jsme šli pěšky na někdejší vojenské letiště ital. aeroplánů (letecké školy), který byl obehnán plotem drátěným a několik budov a hangarů. Tam nás vehnali večer všechny, 600 mužů do jednoho hangáru, kde byla voda vprostřed, kde jsme museli býti namačkáni od večera do rána, spali jsme, jak kdo mohl nebo usnul. Vsedě skrčen nebo napolo pololežen. Ráno nás rozdělili a já byl předělen k 16. praporu domobranců českoslov. třetí rotě a třetí četě, byli jsme hned ubytováni ve stanech polních po pěti mužích. Zásobováni jsme byli slušně až na palivo, které bylo sirové a málo, hledal jsem tam u druhých praporů Bedřicha, který mě poznal v K.de Arzanu a odjel s prvním transportem, ale nenašel jsem ho. Za týden tj. dne 17.Iedna jsme byli oblečeni následovně. V jednom hangaru jsme se museli svléknout do naha a v druhém hangaru, který byl těsně připojen, byly lázně, tam jsme se vykoupali a ve třetím se oblékli do českosl. kroje domobranského, takže z nás byli českoslovenští vojíni.

Pak jsme byli odděleni od druhých a druhý den jsme šli pěšky na ubytování do vesnic v severní Itálii. Přišli jsme na místo večer po tmě, čtvrtá rota zůstala ve vsi Menagu, naše třetí v Suniragu a druhá a první v Kajdate. Byli jsme ubytováni v zámku. Zde jsme dostávali stravu dobrou a hodně, takže jsme se měli znamenitě. Cvičili jsme sokolská cvičení dop. i odpol. Kdo měl peníze, koupil si i trochu vína. Dne 21 ledna jsme měli přísahu (slib věrnosti) republice Českosl. Skládali jsme slib do ruky p. pdpl Gibišovi. Když jsme byli seřazeni celkem 3 prap. 15, 16, 17. na louce u Kasana, přijel p. pdpl. Gibiš a promluvil k nám řeč asi I h trvající a vyzval nás, kdo nechce být věrný republice, aby vystoupil ze řady, nevystoupil žádný. Pak nám přečetl slib (přísahu), kterou jsme museli opakovat za ním a pak šel od jednoho ke druhému a podával každému ruku.

Při západu slunce podal poslednímu vojákovi pravici, pak se s námi ještě rozloučil a odeje. Dne 3/II jsme měli povolenou vycházku od 5 h — 7 h večer. Též jsme si prali prádlo u italské prádelny, kde byli vojáci od 10. prap. a ty mně řekli, že tam jest u 4. roty a 4. čety Bedřich Šredl, kterého jsme nemohl v Busto Arzicio najíti. V krajině, kde bydlím, jest počasí dosti studené. Lidé jsou dobří a úslužní. Vesnice vedle vesnice, v každé však jest kostel, fara a zámek. Kostely jsou krásně malovány. Lidé jsou velice pobožní, krásně zpívají. Ženské mají všechny na hlavách černé šátky a svobodné mají průhledné šály černé. Všechny svobodné ženské v pondělí odjedou na karách do práce do měst a v sobotu přijedou. V neděli jsou skoro celý den v kostele.

Zajímavé jest zde zvonění na věži. U každého zvonu jest kolo t. z. setrvačné žlábkovité, kterým prochází provaz a končí dole ve zvonici. Jeden vycvičený zvoník může zvoniti 4mi velkými zvony najednou a to tak, že to vypadá z daleka jako hra na varhany. V každé rodině jest hodně dětí, mladé děvčata jsou krásná, ale jakmile se provdají, mají děcko za děckem a moc dření ve vinicích, a proto také brzy sestárnou. Mužských bylo zde moc málo a to jenom starých. Mladí byli ve voj. službě. K jídlu bylo zde ke koupení všechno. Jídla zvyklá byla zde polenta s fiky, makarony, rýže, fazole a chléb kukuřičný. Pekařský chléb byl zde též a to v Kajdatě byl pekař, který měl elektrickou pekárnu. Malá šiška ve váze 35 dkg stála 35 cents, makarony I kg za I liru, kukuřiční mouka I kg za 60 ?centesimů? , fiky I kg za 3 liry, litr vína za 21., 2 velké pomeranče po 10 cents, máslo I kg za 10 lir, špek též za 10 lir, kaštany loupané I kg I l. 70 cent. a t. d.

Dne 23.11 jsme pořádali večírek s kupletama, krásně jsme se pobavili. Před začátkem přišli ital. důstojníci a zakázali civilům přístup na onen večírek. Báli se asi, aby se s námi moc neskamarádili. Civilisti nadávali četníkům i důstojníkům. Neboť zábava taková, co je to, oni nevěděli, tam nic takového se nedělá. Chtějí-li pořádat nějakou zábavu musejí míti svolení od prefektury z Milána. Dne 24/II ráno byl odveden jeden voják Slovák, že obtěžoval v civilním domě ženu vdanou a prodával kalhoty a boty a byl potrestán 8denním tuhým vězením. Dne 2ho března jsme hráli divadlo pro civily, ale mysleli jsme, že musíme přerušit představení jaký povyk civilisti dělali.

Dařilo se nám dobře, svobodu jsme měli úplnou, ale čekali jsme na odjezd do vlasti, který byl stále odkládán. Dne 2/III napadlo sněhu pod kotníky, ale za dva dny vl dole. Dne 10/III jsem byl přidělen ku přijímání potravin pro naší rotu za následujících okolnosí. Byl jsem u 17 praporu na návštěvě a popíjeli jsme víno až do večera, pak jsem si koupil 1 chléb kulatý kukuřičný a dva byli chleby šišky. Na cestě jsem zašel do jedné vinárny na víno a sešel jsem se tam se správcem zámku z naší vesnice, tak jsme pili vesele, on to platil. Snědl jsem tam jednu šišku chleba a druhou a chléb kukuřičný jsem si strčil pod bluzu na břicho a šli jsme domů, po cestě jsem někde chléb kukuřičný ztratil a šišku né.

Když jsem přišel domů, byl jsem hodně opilý a šel jsem ještě do vinárny a byli jsme tam s kamarádama až nás naše patrola v lh v noci odvedla domů. Druhý den jsme byli u raportu a dostali jsme napomenutí a já dostal švindl jako zásobovací poddůstojník. Jezdil jsem pro zásoby asi lh cesty do vedlejší vesnice do Kajdate. Okolo silnice bylo fialek jako trávy jen se modraly. Vůně z nich byla omamující, zvláště, když jsme si lehli do příkopu nebo na mez. V zahrádkách zase kvetly rozdílné a rozličné druhy květin, z nichž se vyjímaly nejlépe kamelie. Zajímavo jest, jak utlačován a zotročován jest zde chudý lid. Ve vesnici jest lid chudý a šlechtici. Ve vesnici kde my jsme byli ubytováni jménem Smirago

Celá vesnice až na malé výjimky patří markýze, všechny chalupy jsou pronajaty chudým lidem, ty obdělávají každý jistou část pole (vinic), ale jsou povinni, kdykoliv správce zámku je povolá, pracovat na vinicích zámeckých a teprve na polích, které mají najmuty. Každý den pracují tří zdarma z vesnice a ostatní mají platu 3-4 liry denně. Všechnu úrodu z polích najatých musejí odevzdat do zámku a tam teprve dostanou za odměnu 50 % zpět při polních plodinách. Vína obdrží zpátky, co uzná markýza za dobré, totiž až co zbyde jí, po doplnění vší její rezervy ve sklepích zámeckých. Bourců morušových, které pěstují, musejí odevzdat 60 %.

Naší markýze dle informace vynášejí bourci morušoví ročně 60000 lir. Správce zámku jest ve vesnici největším pánem po faráři. Farář má na zdejší lid takový vliv, že, co on rozkáže z kazatelny, to se musí také státi. Běda tomu, kdo by dělal jinak. Když my jsme v neděli šli do kostela na naší mši, ženské chodily taky, jednu neděli farář, nežli šel k oltáři, šel do kostela a vyhnal všechny italky z kostela ven a dvéře kostela zamkl a klíč strčil do kapsy a šel sloužit teprve mši k oltáři. My ale od té doby do kostela spoleně nešli, jen jednotlivě, kdy a kdo chtěl. Když jsme o masopustě udělali zábavu v hostinci, on zakázal ženským tam jíti a skutečně tam ani jediná nepřišla. Když stál voják s děvčetem na ulici a farář je uviděl, vrazil mezi ně a děvče zahnal domů.

Když naši vojáci se bavili u asylu, kde byla opatrovna dítek s 5 jeptiškami, které učily vyšívat hedvábím děvčata z okolních vesnic, on běžel a zahnal vojáky pryč, ale sám byl u jeptišek pořáde. Jednou zavolala jeptiška našeho vojáka dovnitř a chtěla mu dáti kukuřičnou kaši (polentu), farář to viděl z okna, hned tam běžel a vojáka vyhnal a sám tam zůstal. Den ode dne se nám přejídala menáž, tak že nám nechutnalo ani maso, ani rýže a makarony. Co jsme jindy kupovali chleba ještě k našemu, nyní nám zbývalo tolik našeho. Dne lho dubna začaly transporty našich praporů do republiky Československé. Bylo to čekání a počítání, kdy přijde řada na nás. Byl pro náš prapor určen den 17.-18. květen.

Dne 15. a 16.dubna byly demonstrace v Miláně a vojsko střílelo do lidí. Zároveň se zpozdil náš odjezd o dva dni a od 18ho dubna odložen na neurčito. Dne 18/IV odjely dvě roty, desátého praporu a s nimi jel i Bedřich. Dne 27/IV jsem potkal, když jsem jel pro potraviny, italskou svatbu, sice tři najednou. Nevěsty měly černé šaty a jedna měla též bílý závoj. Věnečky tam nenosejí. Ta třetí byla ňáká bohatá, přijeli na sedmi kočárech a vše vypadalo jako u nás, tato nevěsta měla šaty bílé a závoj. Bylo to v neděli provodní. Vedle ve vsi Mensago měli pouť. Všechny svobodné děvčata měly bílé šaty a závoje, šly v procesí a každá nesla v náručí svíčky, které nechaly v kostele, odpoledne byla pak Sláva, krámy tam byly a tancovalo se na dvou místech.

My jsme tam nesměli. Tanec ten bych přál vidět našim děvčatům. Dne 6/V jsme se dověděli, že náš první ministr vojenství generál Štefanik zahynul tragickou smrtí, že spadl s aeroplánem se 2ma ital. důstojníky na Slovenské půdě blíže domova. Dne 9/V jsme byli seřazeni -16, 17, 23 prapory - v Kastrone, kde k nám držel italský kolonelo (div. vel.) řeč a věnoval vzpomínku min. Štěfanikovi. Dne 18/V jsem jel s 20 muži napřed do Galaraty přijímat zásoby na cestu a věnčiti vlak, ve kterém jsme měli jeti domů. Ověnčen byl krásně palmovými větvemi, vavřínem a krásnými květinami. Ani nebyly vozy viděti, samý prapor a obrazy.

Druhý den dne 19/V jsme vyjeli Z Itálie ze stanice Galarate u Milana elektrickým vlakem přes Milano na Veronu, Rovereto, Insbruck a Linc do Budějovic. Po cestě jsme se měli znamenitě, vždyť jsme jeli domů, do vlasti, na což jsme čekali tak dychtivě. Do Budějovic jsme přijeli v půl noci z 20 na 2 lho května. Ráno jsme vyjeli z Budějovic přes Jihlavu do Vrchlabí v severozáp. Čechách, tam jsme byli uvítáni, večer znamenitě, ale rozumí se, že jenom českým obecenstvem, vlak který jsme opustili okamžitě byl oblehnut obecenstvem a trhali z něj věnce a okrau zvláště vavřín (bobkový list) a nosili si vše domů. Byli jsme ubytováni za Vrchlabím ve škole jenom přes noc, prapory, které jsme měli na vozech vlaků jsme museli jsme darovat českým dětem, které nás o ně prosili.

Byli jsme vyzváni velitelem tamější posádky, abychom byli tak řádni ve službě, kterou budeme přijímat, jako jsme byli v Itálii. Pak jsme druhý den 22ho května šli do Špindlmüle v Krkonoších, kde jsme byli přiděleni k pohraniční službě. Mně byla opět přidělena služba zásobovací, kterou jsem zastával v Itálii. Bylo tam krásně v horách, chutnalo nám dobře, do každé boudy byli přiděleni oddíly vojáků, kteří měli střežit hranice proti podloudníkům, posílal jsem jim zásoby a jezdil jsem je přijímat do Josefova, Jičína, Kr. Hradce a Vrchlabí i Prahy. Jezdil jsem po dráze stále. Byla to vojna dobrá, ale radši bych býval doma. Též tam přijela za mnou manželka a strýček Peterka.

Pak konečně jsem byl na žádost manželčinu puštěn na dovolenou k vedení samostatné živnosti a to koncem srpna. Když jsem jel domů, měl jsem odevzdávat šaty v Praze v zásobárnách, ale měl jsem dokumenty do Benešova a tam mě nechtěli přijmout, poslali mě zpět do Prahy. Jel jsem ale napřed do Tábora k rodině a pak teprve do Prahy, kde jsem odevzdal šaty a dostal dovolenku, na kterou jsem čekal přes pět roků, a tím byla moje vojenská služba ukončena. Trvala od 26/VII 1914 až do 28/VIII 1919.

Konec.

František Řezáč